Jan Váška: Bez změn v zemědělské politice Britové na zrušení rabatu nepřistoupí

„Finanční pozice Británie v Evropské unii je specifická a zrušení rabatu bez souběžné reformy výdajové stránky rozpočtu by její čistý příspěvek skutečně neúměrně navýšilo,“ vysvětluje v rozhovoru pro EurActiv Jan Váška z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Z toho důvodu je v současné chvíli britský rabat podle Vášky spíše oprávněný.
Jan Váška
Jan Váška, Fakulta sociálních věd UK, Institut mezinárodních studií.
  • Velká Británie má od května letošního roku novou koaliční vládu složenou z konzervativců a liberálních demokratů. Konzervativci se i pod vedením současného premiéra Davida Camerona profilují jako euroskeptická strana, naopak Liberální demokraté, které vede současný vicepremiér Nick Clegg, mají pověst proevropské strany. Jakou politiku vůči Evropské unii můžeme od takové vlády očekávat? 

Evropská politika Cameronovy vlády je tak trochu velká neznámá. Nejen proto, že má nyní Británie první koaliční vládu od druhé světové války, ale také kvůli samotné Konzervativní straně, jejíž vztah k evropské integraci je rozporuplný a jejíž volební manifest obsahoval, pokud jde o evropskou politiku, několik velmi kontroverzních slibů.  

Historicky je přitom pro konzervativce evropská integrace jako politické téma svým způsobem prokletí. V 90. letech dovedly neshody ohledně Evropské unie stranu na pokraj vnitřního rozkladu a paralyzovaly jak Majorovu vládu, tak i samotné vztahy mezi Británií a EU. Po odchodu do opozice se novému vedení podařilo většinu strany sjednotit okolo výrazně euroskeptické linie, na které příliš nezměnila ani modernizace stranického programu po zvolení Davida Camerona lídrem v roce 2005.  

Ostatně právě za Cameronova vedení konzervativci v Evropském parlamentu po dlouhém lavírování opustili klub Evropské lidové strany a portfolio zahraniční politiky bylo svěřeno někdejšímu euroskeptickému lídrovi strany, Williamu Hagueovi. Otázkou samozřejmě zůstává, zda je možné praktikovat vyhraněně euroskeptickou politiku založenou na negaci i ve vládě, která s sebou nese odpovědnost… 

  • …a ještě k tomu v koalici s Liberálními demokraty. 

Přesně. Výsledná koaliční dohoda je, co se evropské politiky týče, v zásadě obroušená verze volebního programu konzervativců. Žádné přenášení kompetencí na evropskou úroveň v tomto volebním období, žádné kroky směrem k přijetí eura, zákon o referendu. Také vládní posty, které mají evropskou politiku na starosti, připadly konzervativcům. Ministrem zahraničí se stal euroskeptik Hague, jeho náměstkem, ministrem pro Evropu, proevropský konzervativec David Lidington.  

Posun je ovšem patrný jinde – ve vládním programu i Hagueových vystoupeních není téměř stop po defenzivní rétorice, která byla pro konzervativce v posledních dvou desetiletích charakteristická a v níž Evropská unie představovala hrozbu pro britskou suverenitu, identitu a prosperitu. 

  • „Liberální stopa“ v  evropské politice Británie tedy není příliš výrazná… 

Na druhou stranu rozložení sil ani zásady koaliční spolupráce konzervativcům neumožní prosadit kroky, se kterými by liberální demokraté měli principiální problém, a koaliční dohoda je v každém případě kompromisem. Liberální demokraté jsou sice více proevropští než ostatní britské celostátní strany, ale jejich programové priority leží jinde, ať už jde o reformu volebního systému, nebo obranu občanských svobod. Evropa tedy musela jít poněkud stranou. 

  • Co museli koaliční dohodě s Liberálními demokraty obětovat konzervativci? 

Přinejmenším někteří konzervativci doufali, že půjde znovu otevřít otázku ratifikace Lisabonské smlouvy a nechat britské voliče, aby ji odmítli v referendu. To je nyní mimo diskusi. Koaliční dohoda také nezmiňuje závazek konzervativců usilovat o repatriaci některých kompetencí např. v oblasti sociální politiky nebo trestního práva. Zatím není jasné, zda se vláda nakonec skutečně pokusí prosadit konzervativci avizovaný zákon o suverenitě britského parlamentu, který by ve vztazích s EU nepochybně vyvolal krizi. 

  • Přenesme se teď na konec současného volebního období, do roku 2015. Zkuste odhadnout, jak bude vypadat britská politika vůči Evropské unii po pěti letech konzervativní vlády. 

Vsadil bych se, že se kolaps podobný tomu z 90. let nebude opakovat, a to nejen kvůli „umravňujícímu“ účinku přítomnosti liberálních demokratů ve vládní koalici. Pokud se Evropská unie pustí do nějakého ambiciózního integračního projektu, což byl pro konzervativce vždy kámen úrazu, půjde nejspíše o posilování koordinace hospodářských politik na půdorysu eurozóny, a Británie tak nebude nucena stát se jeho součástí.  

Samozřejmě bude hodně záležet na tom, zda se Evropě podaří nalézt funkční odpověď na současnou hospodářskou krizi, ale Cameronova vláda bude v každém případě mít plné ruce práce se situací v samotné Británii a spíš bych očekával vztahy podle britských měřítek klidné a konstruktivní. 

  • Na konci září byl do čela nyní opoziční Labouristické strany zvolen Ed Miliband, mladší bratr známějšího (a favorizovaného) Davida. Co tato volba znamená pro Británii a její vztah k EU? 

David Miliband si během svého působení ve funkci ministra zahraničí (v letech 2007-2010; pozn. red.) vytvořil poměrně výrazné image proevropského politika s vlastní zahraničněpolitickou vizí, který ovšem problémy evropské integrace a vztahu mezi Británií a EU sleduje v kontextu globálního vývoje a globálních zájmů Evropy i Británie samotné.  

Naopak jeho bratr Ed je, pokud jde o zahraniční a evropskou politiku, do značné míry nepopsaný list. V souboji o předsednictví se negativně vymezil vůči dědictví New Labour a válce v Iráku, v tom však spatřuji především oportunistický, taktický krok možná jen díky tomu, že v roce 2003 ještě nebyl poslancem a pro invazi tedy (na rozdíl od Davida) nehlasoval. 

Za své zvolení sice vděčí odborovým svazům, které představují levicové křídlo labouristického hnutí, ale očekával bych, že se vyprofiluje jako umírněný a otevřený politik. Stínovou ministryní zahraničí se stala Yvette Cooper, která má v Labouristické straně silnou pozici, ale zatím jí chybí zahraničněpolitické zkušenosti. V každém případě není osobnost stínového premiéra pro britskou zahraniční politiku v tuto chvíli příliš podstatná. 

  • V současné době se na unijní úrovni rozbíhá debata o podobě sedmileté finanční perspektivy EU po roce 2013. Dozajista v ní přijde řada i na již legendární britský rabat. V čem tato britská specialita spočívá?  

„Britský rabat“ je trvalý korekční mechanismus, který je v platnosti již od roku 1984. Zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že Británie každý rok získá nazpět přibližně dvě třetiny svého čistého příspěvku do unijního rozpočtu.  

  • Jaké má tento mechanismus opodstatnění a za jakých okolností vůbec vznikl?

Británie vstoupila do Evropského společenství v roce 1973. Záhy se ukázalo, že ačkoli tehdy byla jednou z chudších zemí Společenství, stane se ihned po skončení všech přechodných období jedním z největších čistých přispěvatelů do společného rozpočtu. Tato nerovnováha byla dána tehdejší strukturou výdajů, kdy Společenství vynakládalo téměř všechny své prostředky na společnou zemědělskou politiku (SZP). Británie již v té době měla malý zemědělský sektor a příliš tedy ze společného rozpočtu nečerpala. Naopak její odvody byly vysoké díky objemu jejího obchodu se třetími zeměmi – právě poplatky z tohoto obchodu tehdy tvořily značnou část „vlastních zdrojů“ ES. 

Britské vlády, ať už v labouristické, nebo později konzervativní, se proto snažily o vyjednání nějakého korekčního mechanismu, který by vzniklou nerovnováhu kompenzoval. Jednání byla často velmi vypjatá – jako vždy když jde o peníze – a kontinentální partneři dlouho nebyli ochotni přistoupit na víc než jednorázové vrácení „přeplatku“. Cestu k nalezení trvalého řešení otevřela až generační výměna v klíčových členských zemích a paradoxně i důslednost až bezohlednost britské premiérky Thatcher, která byla kvůli rozpočtové otázce připravena riskovat i zablokování chodu Společenství. Od roku 2007 je britský rabat mírně snížený, ale jeho princip zůstává stejný.

  • Narážíte na tvrdá jednání o finanční perspektivě pro současné rozpočtové období 2007-2013. Británie tehdy vyjednávání vedla z pozice předsednické země a výměnou za snížení rabatu získala jen velmi neurčitý příslib revize zásad SZP. Může se tato situace opakovat i při diskusích, které o rozpočtu EU probíhají v současné době? 

Krok, který připomínáte, byl do značné míry jednostranný ústupek tehdejší vlády Tonyho Blaira, za což opoziční konzervativci i eurofóbní tisk premiéra ostře kritizovali – samotné dosažení dohody, pro předsednictví vždy otázka prestiže, a příslib budoucí revize zemědělské politiky se jim nezdály představovat dostatečnou protihodnotu. Ale jednostranné ústupky jsou údělem předsednictví. Tentokrát Británie jednání řídit nebude, a tak bude moci hájit svoje finanční zájmy důrazněji.  

  • Za jakých okolností by byla Británie ochotná se rabatu vzdát?

Z britského pohledu je jasná vazba mezi rabatem a současnou podobou společné zemědělské politiky. Dokud nebude od základů přestavěno financování SZP, na zrušení rabatu nepřistoupí. To je vnímáno jako záležitost národního zájmu. Finanční pozice Británie v Evropské unii je specifická a zrušení rabatu bez souběžné reformy výdajové stránky rozpočtu by její čistý příspěvek skutečně neúměrně navýšilo. Proto se mi britský rabat jeví být v tuto chvíli spíše oprávněný. Ostatně i jiní čistí plátci, například Německo nebo Nizozemsko, mají také do rozpočtových mechanismů zabudovány dílčí korekční mechanismy. 

Jako alternativa se jeví – a tyto návrhy se objevily už při dřívějších jednáních – přijetí nějakého obecného korekčního mechanismu, který by například stanovil maximální výši příspěvku pro všechny čisté plátce, nejspíše vyjádřenou jako podíl HDP. Problémem takového mechanismu by ovšem bylo to, že by v důsledku vedl ke snížení celkového objemu přerozdělování v Evropské unii – se všemi dopady na integrační proces jako takový.

REKLAMA
REKLAMA