Eva Králíková: Cigarety a tabák nejsou normální zboží

„Kdybychom chtěli v současné době uvést na český nebo evropský trh jiný podobně nebezpečný výrobek, který zabíjí polovinu svých konzumentů, nikdo by to nedovolil,“ říká v rozhovoru o tabákových výrobcích Eva Králíková, předsedkyně Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku. EurActiv s ní hovořil o evropské tabákové směrnici, ale také o tom, jak efektivně s kouřením bojuje Česká republika.
Eva Králíková
Eva Králíková.
  • Odpůrci návrhu nové tabákové směrnice (více viz Links Dossier) tvrdí, že regulace výroby a prodeje tabákových výrobků by měla být v rukou jednotlivých členských států, a ne Evropské unie, která nemá pro harmonizaci otázek týkajících se veřejného zdraví dostatečné pravomoci (proto také svou směrnici zakládá na oblasti fungování vnitřního trhu). Je podle Vás správné, že tabákové výrobky chce regulovat Unie, nebo by to mělo být opravdu v kompetenci jednotlivých států?

Regulace Evropské unie má větší váhu a podle mého názoru vyjadřuje také závažnost tématu. Tabák je v Evropské unii příčinou každého sedmého úmrtí. V roce 2005 to bylo téměř 700.000 úmrtí, konkrétně 697.000 úmrtí z celkových 4.813.000 úmrtí v rámci evropské sedmadvacítky. Navrhovaná evropská regulace představuje minimální opatření a jednotlivým státům zajisté nic nebrání v přísnější regulaci, k níž v budoucnu jistě dojde. Nemůžeme dlouho ignorovat příčinu 14 % všech úmrtí. Některé země už dnes mají plán „end game“, tedy „konec hry“. Jedná se o podrobné plány postupných omezení s cílem eliminace tabákového průmyslu. Například Finsko má stanoven plán do roku 2040, Nový Zéland pak plánuje méně než 5 % kuřáků do roku 2025. Navíc, Evropská unie je smluvní stranou Rámcové úmluvy o kontrole tabáku WHO (Framework Convention on Tobacco Control – FCTC), což je první právně závazný dokument WHO. Právě z FCTC přitom návrh směrnice vychází.

  • V nedávném rozhovoru s europoslancem Milanem Cabrnochem (ODS, ECR), jsme se dostali k tomu, že pokud by byla regulace ponechána na jednotlivých členských zemích, bylo by možné v praxi vyzkoušet více různých řešení a státy by se od sebe mohly navzájem inspirovat. Jednotná regulace ze strany EU podle něj zjednodušeně řečeno ubíjí jakési „inovační myšlení“ v boji s tabákem. Co říkáte na takový názor?

Kéž bychom se inspirovali nějakými civilizovanými zeměmi s tradičními demokraciemi, jako jsou Velká Británie, Irsko, Austrálie, Kanada, Nový Zéland nebo většina států USA, které zavedly obrázková varování, nekouří se tam na veřejnosti, cigarety jsou drahé, mají daleko vyšší spotřební daň než Evropská unie a léčba je hrazená. Kéž bychom se inspirovali tímhle a ne nějakými rozvojovými zeměmi, kde stále vládne tabákový průmysl.

  • Pokud jde konkrétně o Českou republiku, regulace tabákových výrobků a kouření tedy podle Vás není dostatečně efektivní?

Bohužel, Česká republika je označována jako příklad země s vysokou korupcí, kde legislativu kontroly tabáku ovlivňuje především tabákový průmysl sám. Popisuje to například článek o manipulaci legislativy týkající se tabákových daní, který vznikl ve Velké Británii.  Nám by tedy regulace ze strany EU pomohla, protože by oslabila vliv tabákového průmyslu, který u nás bohužel převažuje nad zájmy populace, ekonomiky státu, zdravotních pojišťoven či občanů a jejich zdraví.

  • Pokud se nemýlím, Česká republika je jednou z mála evropských zemí, nebo snad dokonce jedinou zemí EU, v níž se může tabákový průmysl podílet na přípravě regulací souvisejících s tabákovými výrobky. Vláda Petra Nečase si totiž při podepisování FCTC vyjednala výjimku v tomto smyslu. Je tomu skutečně tak?  

Explicitně jeho účast na přípravě legislativy zakázána není, i když upřímně řečeno nevím, jak je to ve skutečnosti. Často se ovšem zdá, že tabákový průmysl se na regulaci skutečně podílí, protože formulace, které se objevují ve vládních materiálech, jsou věty používané opakovaně v materiálech tabákových firem. Vypadá to tedy, jako by řadu legislativních opatření přímo diktovali. Což přirozeně není správné, tabákové firmy z principu nemohou kontrolovat samy sebe.

Například na Novém Zélandu ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje na svých internetových stránkách veškeré kontakty s tabákovým průmyslem. Scházejí se s nimi přibližně dvakrát za rok, když je nutné něco projednat, ale vždy je transparentně uvedeno, kdo a kdy se s kým sešel a o čem jednali. A že by tabákové firmy na Novém Zélandu lobovaly, to vůbec nepřipadá v úvahu.

  • Hraje nějakou roli to, že v České republice má regulaci tabákových výrobků v gesci ministerstvo zemědělství, a ne ministerstvo zdravotnictví? 

Určitě ano. Náměstek ministra zemědělství Martin Hlaváček, který se tímto tématem zabýval, odešel nedávno k firmě Philip Morris. A to je jen drobná perlička. Názory zástupců ministerstva zemědělství na kontrolu tabáku, které v podstatě tlumočí argumenty tabákového průmyslu, svědčí o nekompetentnosti a jsou také tak vnímány. Od zahraničních kolegů dostávám dotazy, jak je to možné, proč si ministerstvo neopatří základní snadno dostupné informace o tom, o čem mluví. Na to se těžko odpovídá. Snad citátem Uptona Sinclaira: Je těžké přimět někoho, aby něčemu rozuměl, když je placen za to, aby tomu nerozuměl.

Kontrola tabáku je zajisté téma multirezortní, ale ministerstvo zdravotnictví by nepochybně mělo hrát hlavní roli, teprve pak ve spolupráci s ministerstvy ostatními – kromě zemědělství by se na regulaci měl podílet rezort financí nebo obchodu.

  • Tabáková směrnice cílí především na snížení počtu začínajících kuřáků mezi mladými lidmi. Jsou vybraná opatření pro tento cíl opravdu efektivní? Odpůrci směrnice například tvrdí, že neexistují jednoznačné důkazy, že by zvětšení zdravotních varování opravdu fungovalo. Není prý také jasné, proč Komise navrhuje zrovna varování o velikosti 75 % plochy krabičky. 

Je logické, že čím větší varování budou, tím větší bude také jejich efekt. Opakovaně je prokázáno, že velká obrázková varování fungují. Prokázalo se to v praxi – první zemí, která zavedla zdravotní varování v roce 2001, byla Kanada. Prováděly se také experimentální výzkumy, ve kterých se kuřáci i nekuřáci vyjadřovali k různým podobám krabiček. Výsledky studií podle mého názoru vycházejí jasně ve prospěch zdravotních varování. A že jde o efektivní opatření, může napovídat i to, jak se jeho zavedení tabákový průmysl brání.

Podobné je to se zaváděním jednotného balení. Je pravda, že jde o určité omezení svobody, protože tabákový průmysl přichází o možnost používat svou vybudovanou značku. O to ale právě jde, protože tabákové výrobky nejsou normální zboží. Tabákové firmy žalovaly australskou vládu poté, co navrhla zavedení jednotných balení, která se v zemi používají od prosince 2012. Žalovaly ji právě kvůli ztrátě možnosti využívat loga, která mají registrovaná. Australská vláda ale ten případ jasně vyhrála, protože krabičky jsou jednoznačně prostředkem marketingu.

Není myslím nutné, abych stále opakovala, že tabákové výrobky nejsou normální produkty. Kdybychom chtěli v současné době uvést na český nebo evropský trh jiný podobně nebezpečný výrobek, který zabíjí polovinu svých konzumentů, nikdo by to nedovolil. Kdyby existoval sýr, po jehož pravidelné konzumaci byste umřela o čtrnáct let dřív, taky by ho nikdo nemohl prodávat. Dívala jsem se nedávno na stránky ministerstva zdravotnictví, kde je rubrika „nebezpečné výrobky na českém trhu“. Objevily se tam například dioxiny v mase. Když jsem se schválně podívala, kolik je dioxinu v cigaretovém kouři, tak se s tím kilo kontaminovaného hovězího nemůže porovnávat. Cigarety ale mezi těmito nebezpečnými výrobky uvedeny nejsou.

  • V minulosti jste při komunikaci s EurActivem zmiňovala, že veřejnosti dosud není známo skutečné složení tabákového kouře. Skutečně se to spotřebitel nikde nedozví?

Uvádí se, že v tabákovém kouři se nachází 4.000 až 7.000 látek. Samozřejmě také závisí na tom, jakým způsobem se jednotlivé výrobky kouři – některé látky vznikají při spalování. Ale alespoň nějakých pár set nebo tisíc látek bychom znát měli. Když si kupujete sušenky nebo čokoládu, pečlivě sledujete „éčka“ a další složení. Ale v tabákovém kouři nám vůbec nevadí, že nevíme, co kupujeme.

  • Pro běžného spotřebitele jsou tedy k dispozici pouze ty tři údaje na krabičce, kde se uvádí obsah dehtu, nikotinu a oxidu uhelnatého?

Ano, a tyto informace jsou navíc zcela irelevantní. V Austrálii, na Novém Zélandu nebo v Kanadě se na krabičkách ani neuvádějí. Jsou to jednak irelevantní položky a jednak irelevantní čísla, protože celkem nezáleží na tom, co kouříte, ale jak to kouříte. Tedy kolik si dáte šluků, jak hluboko vdechujete nebo jak dlouho v sobě kouř podržíte.

  • Abychom se vrátily k efektivitě jednotlivých opatření –  co třeba navrhovaný zákaz slim cigaret? Zabýval se někdo skutečně tím, jestli „slimky“ marketingově působí především na mladé dívky? 

Jasně, takové studie existují. A nasvědčuje tomu i logika věci. Sama vidíte, jak „slimky“ vypadají. Už jen to, že se nazývají „slim“. Řada dívek má dnes nadváhu, chce zhubnout. A je pravda, že když přestanete kouřit, můžete průměrně čtyři kilogramy přibrat – to se hodně zdůrazňuje. Přibrat samozřejmě nemusíte, když máte dostatek informací o tom, co se při odvykání s tělem děje. Ale v průměru lidé opravdu přibírají. Řada dívek si proto myslí, že tím vyřeší svou váhu. Opak je ale pravdou, protože když začnou kouřit, přidělají si naopak problém, že při odvykání budou přibírat.

  • Jak se díváte na argument, že efektivnější než zakazovat určité výrobky by bylo dbát na lepší výchovu v rodině i ve školách, zvýšení informovanosti a lepší vymahatelnost stávajících opatření – jako je například zákaz prodeje tabákových výrobků mladistvým?

Kontrola tabáku musí vždy být komplexní, není to buď, anebo. Je to celá mozaika kamínků, komplexní přístup celé společnosti. Ale největšími kamínky této mozaiky jsou: vysoká cena cigaret daná daní, nekuřácké veřejné prostory, naprostý zákaz reklamy včetně místa prodeje, i včetně vystavování v místě prodeje, jednotná balení s obrázkovým varováním a kampaně zaměřené na populaci.

Samozřejmě, i výchova mladých a zákaz prodeje nezletilým jsou správné, samy o sobě však nefungují či jsou dokonce kontraproduktivní. To pokud se uplatňují ve společnosti, kde je kouření standardní, cigarety levné a snadno dostupné, tedy například v České republice. Jednoduchou kontrolou toho, co funguje, může být reakce tabákového průmyslu: to, proti čemu se brání, lobují, bude účinná kontrola tabáku. Jsou to tedy vysoké daně, nekuřácké prostory, zákaz reklamy včetně místa prodeje a jednotná balení se ztrátou loga. To, co podporují, asi účinné nebude. Tady mám na mysli zákaz prodeje mládeži do 18 let nebo školní vzdělávací programy. Například Philip Morris má takový školní program ve více než 90 zemích. U nás je známý pod názvem „Prožít mládí bez tabáku“ nebo „Dokážu to“.

  • Takže ty školní programy nejsou efektivní?

Jsou účinné málo a jsou náročné finančně i personálně. Kde by tabákové firmy braly nové zákazníky? Dospělí lidé kouřit prakticky nezačínají. Devět z deseti lidí si zapálí dřív, než je jim osmnáct let. Kuřáci umírají, a kde by se ti noví zákazníci brali? Pokud jde o programy, vypadá to samozřejmě hezky, když firmy něco takového podporují. Ale tabákový průmysl se jich nemusí bát. To neznamená, že by programy neměly fungovat vůbec. Ale jak jsem již říkala, vždycky se musí jednat o komplexní kontrolu a komplexní přístup společnosti. Ve společnosti, kde se kouří, kde jsou kuřácké hospody, levné a dostupné cigarety, které si koupíte na každém rohu, i v obchodech s potravinami, a navíc se v místě prodeje propagují, v takové společnosti mohou mít školní programy, navíc špatně dělané, dokonce kontraproduktivní efekt.

Když je Vám šestnáct let a víte, že si cigarety můžete koupit až za dva roky, tak ty cigarety samozřejmě chcete. Ty programy tabákového průmyslu vypadají třeba tak, že děti hrají modelovou scénku. Jeden hraje trafikanta a druhý si chce koupit cigarety. Trafikant se zeptá, kolik je mu let, a ten druhý odpoví, že šestnáct. A trafikant řekne: „Tak to ještě nemůžeš kouřit, můžeš přijít až za dva roky.“ A tak se cigarety jeví jako symbol dospělosti. Přitom kouření vůbec není dospělé rozhodnutí. Není to svobodné rozhodnutí, ale dětská nemoc, kterou si většina kuřáků pořídí v nízkém věku, a pak se jí nemohou zbavit.

  • A pokud jde o programy vytvořené odborníky na prevenci nebo na odvykání kouření?

Programy příliš velký efekt nemají, ale nějaký mít mohou, pokud je opravdu vytvoří nějaký nadšenec. V České republice jsou to například výborné programy brněnského týmu. Jenže – když to pak přenesete na ty tisíce učitelů, kteří o tématu mnoho nevědí, někdy také sami kouří a především jsou přetížení a mají spoustu jiných povinností – tak to samozřejmě bude kontraproduktivní. A nemůžeme se divit. Jde tedy o drahé, náročné a neefektivní opatření.  Takže se tím také odčerpávají finance na jinou kontrolu tabáku. I proto to tabákové firmy podporují.

  • Takže ať jde o jakékoliv školní programy, mají podle Vás smysl pouze v rámci komplexního řešení celé otázky kouření.

Ano. A je zajímavé se podívat na ty věci, proti kterým tabákové firmy protestují. Jak jsem říkala, jsou to vysoké spotřební daně, nekuřácké prostory, jednotné balení a zákaz vystavování v místě prodeje. To jsou přitom opatření, která jsou zadarmo. A dokonce – za méně prodaných cigaret s vyšší daní se vybere víc peněz do státního rozpočtu. Pokud je něco dražší, samozřejmě si to koupí méně lidí, ale zase je tam vyšší výnos na dani. A pak je otázkou cenové elasticity, jestli je větší ztráta daná tím, že si výrobek koupilo méně lidí, nebo naopak jestli má stát zisk z vyšší daně. A dokud cigarety nestojí dvacet nebo třicet eur, tak je výdělek z vyšší daně pořád ještě větší než ztráta daná sníženým prodejem. Proč tedy zákonodárci ty ceny, respektive daně, nezvýší? Nejen že je to zadarmo, ale státní rozpočet by si tak mohl zvýšit příjem. Zdravotní varování na krabičky natiskne výrobce, za to stát také neplatí. Když si kuřák zapálí venku, také to nikoho nic nestojí. Tak proč taková opatření nemáme?

  • Už jste několikrát zmiňovala otázku nekuřáckých prostor. Napadá mě – je v současné české společnosti ještě významný problém to, že by řada lidí kouřila přímo doma, v bytě nebo v domě, i za přítomnosti dětí? 

Ano, nebo třeba v autě. Jistě, je to stále problém. Existuje studie, kterou vypracovat Státní zdravotní ústav a věnoval se tomu i průzkum Eurobarometru. Je také zajímavé, že pokud se v nějaké zemi nekouří uvnitř v restauracích nebo jiných prostorách, ukáže se, že lidé omezí i kouření doma. Všimnou si, že je docela fajn, když uvnitř nesmrdí kouř. To spočítali například Irové nebo Norové.

  • V debatě o tabákové regulaci se objevují také argumenty, že nová pravidla mohou mít nežádoucí ekonomické dopady, že dojde ke ztrátě pracovních míst, oslabení exportu i snížení výnosů z daní. Jak se díváte na takové argumenty?

Tomu se říká „tabákonomika“. Poté, co byla vyvrácena tvrzení tabákového průmyslu, že kouření nezpůsobuje rakovinu, že pasivní kouření neškodí či že ventilace může vyčistit zakouřený vzduch, se orientují na tvrzení, že státy na prodeji tabáku vydělávají. Opak je pravdou, jednoznačně prodělávají, u nás na to všichni doplácíme řádově desítky miliard ročně. Zdravotní náklady jsou asi 45 miliard. Celkově nás totiž zdravotnictví stojí zhruba 300 miliard korun, 14 % z toho je 42 miliard – s tím souhlasí i to, že tabák je příčinou 14 % všech úmrtí. Ostatní náklady jsou odhadovány minimálně na stejné úrovni jako zdravotní. V roce 2004 se odhadovalo, že v EU každý občan doplácí na prodej tabáku průměrně částkou 300 euro, to bylo tehdy asi 75 miliard korun pro 10 milionů Čechů, dnes jistě více. Daně z tabáku sice přinášejí do rozpočtu kolem 60 miliard korun ročně, ale ekonomové je jako klad ani neberou. Ti, kdo by si nekoupili cigarety, by totiž peníze nejspíš nezahodili, ale utratili jinak. V zemích, kde se snížila prevalence kouření, se investuje především do služeb. Tím se dostávám k pracovním místům: služby zaměstnávají na rozdíl od tabákového průmyslu hodně lidí, a tak se oživí ekonomika. V tabákovém průmyslu naopak moc lidí nepracuje – například Philip Morris, který má u nás zhruba polovinu trhu s cigaretami, zaměstnává kolem 1.500 lidí.

  • Směrnice se týká i elektronických cigaret, které řadí mezi léčebné prostředky, na něž se má vztahovat odpovídající legislativa. Je to podle Vás správné?

Elektronické cigarety jsou kontroverzním tématem. Jejich nebezpečí pro zdraví je nepochybně zanedbatelné v porovnání s klasickými cigaretami, ale nemáme jasné studie. Pravděpodobně mohou pomoci přestat kouřit, ale mohou také prohloubit závislost nebo budit falešný dojem, že kouření je bezpečné. V některých zemích jsou zakázané, například v Turecku, jinde, jako například v České republice, jsou regulované jako tabákové výrobky. Například ve Spojeném království se připravuje registrace jedné značky elektronických cigaret jako formy náhradní terapie nikotinem, tedy léku. Pravidla jsou různá. Navíc je na trhu přes 250 značek od různých výrobců, které se velmi liší. Nějaká forma regulace tedy jistě zapotřebí je.

  • A je podle Vás správné, že pravidla směrnice se mají do budoucna vztahovat i na tzv. výrobky nové generace, které mohou být případně méně škodlivé než ty klasické? Nebo by se jim měla cesta na trh spíše usnadnit? Mohou podle Vašich zkušeností kuřákům pomáhat, nebo je tu i riziko, že kvůli nim například začnou kouřit noví?

Je pravda, že některým lidem mohou skutečně pomoci, ale na druhé straně mohou přivést ke kouření nové lidi. To je stejné jako u elektronických cigaret. Pokud bych se ještě na chvíli zastavila u nich, je také třeba říct, že se z nich snadno vstřebává nikotin a někdy se stane, že pokud se někdo od elektronických cigaret vrátí ke klasickým, kouří daleko více než předtím.  Další problém je, že elektronické cigarety mohou normalizovat kouření tam, kde už s ním dnes nepočítáme. Z hlediska zdravotního dopadu ve smyslu pasivního kouření to asi nepředstavuje žádné riziko, ale představa, že vytáhnete elektronickou cigaretu v divadle, u lékaře nebo ve škole, to bychom asi nechtěli.

  • A pokud jde o jiné výrobky se sníženou škodlivostí?

Je to také kontroverzní téma, které vždy rozdělí účastníky konferencí na dva tábory. Je pravda, že jakýkoliv tabákový výrobek nějaké riziko představuje a že nikotin je návyková droga, především když se kouří. Proto se například nemůžete stát závislým na nikotinu z náplasti. Ale také je pravda, že většina kuřáků nepřestane kouřit, ani když užívají účinné léky. Úspěšnost našeho pracoviště je 40 %, což je poměrně vysoké číslo a jsme ve světové špičce. Ale znamená to stále, že 60 % lidí kouřit nepřestane. A jestliže nedokázali přestat, ani když užívají léky, proč by to nezkusili s tímhle. Je také pravda, že nemůžete najednou zakázat drogu, na které je závislá třetina populace. Hovoří se o „harm reduction“. Když někdo bere metadon nebo nějaké jiné látky namísto heroinu, samozřejmě to všichni bereme jako klad. Podobně by to bylo s těmito bezdýmnými tabákovými výrobky, tedy takovými, které nehoří. Ale jak jsem říkala, je to kontroverzní téma.

REKLAMA
REKLAMA