Christian Lequesne: V očích Francie je teď premiantem Visegrádu Česko

Hlavní problém ve vztahu mezi západní a východní Evropou leží v nedostatečné konvergenci, která omezuje rozvoj fiskální a sociální unie, říká v rozhovoru pro slovenský EurActiv francouzský politolog Christian Lequesne. Jaký vliv podle něj budou mít francouzské prezidentské volby na zahraniční politiku země? A co si myslí o vícerychlostní Evropě?
francouzské volby
© EurActiv.sk

Christian Lequesne je profesorem politologie. Byl ředitelem pařížského Centra pro výzkum mezinárodních otázek CERI a Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách CEFRES sídlícího v Praze. V lednu 2017 vydal knihu „Ethnographie du Quai d’Orsay. Les pratiques des diplomates français“, která zkoumá práci  francouzských diplomatů.

Odcházející francouzský prezident François Hollande je často obviňován za neúspěchy v domácí politice. Selhal také v zahraničních vztazích?
Hollande se stal prezidentem v roce 2012, uprostřed série krizí – bylo po finanční a začínala uprchlická –, na kterou navázala hrozba brexitu. Snažil se sice hledat kompromisy, ale mohl být mnohem proaktivnější, především ve spolupráci s Německem a například v oblasti fiskální a sociální unie. Nebylo to však nic jednoduchého, protože jeho socialistická strana byla ohledně evropských témat rozdělena.

V případě boje proti terorismu si vedl dobře. Díky tomu, že se snažil zajistit bezpečnost země, získal si pravděpodobně určitou legitimitu na domácí půdě.

Hollande byl také větším diplomatem než jeho předchůdce Nicolas Sarkozy. Rozuměl tomu, že v EU-28 je potřeba budovat koalice s každým partnerem.

Ukázalo dění v Sýrii, jak moc je francouzská zahraniční a obranná politika závislá na Spojených státech?
Francie byla často obviňována, že stojí proti Američanům. To vychází z gaullistické tradice a částečně to platilo až do dob prezidenta Jacquese Chiraca (1995–2007). Podle starého paradigmatu se Francie snažila na americká rozhodnutí reagovat odlišným přístupem, byť se nakonec vždycky docházelo ke kompromisům. To lze demonstrovat na intervencí francouzských a severoatlantických aliančních vojsk vedenou proti Slobodanu Miloševičovi v Srbsku.

Le Penová je proti samotné ideji diplomacie. Diplomacie je o sbližování a spolupráci se zbytkem světa. Ale Le Penová to nechce, chce se od ostatních oddělit.

Po nástupu Nicolase Sarkozyho (2007–2012) se tento přístup změnil. Sarkozy se rozhodl vrátit do integrovaného velitelství NATO a v tom pokračoval i Hollande. Oba se snažili prosazovat západní solidaritu, protože se domnívali, že Francie nemusí být vždy výjimečná. To je také způsob nové generace francouzských diplomatů, politiků i intelektuálů. Jsou mnohem ohleduplnější k západním hodnotám, a to i dlouho po konci studené války.

Hollande nepovažoval francouzskou výjimečnost za hlavní proud zahraniční politiky. Byl mnohem pragmatičtější. Musel uvážit pokles anti-amerikanismu ve francouzské společnosti, zejména mezi elitami. Francie nemá žádný problém s USA, i když někdy postupuje v otázkách bezpečnosti jinak.

Francie zahraniční politikaZkoumal jste francouzskou diplomacii řadu let. Pokud Marine Le Penová vyhraje prezidentské volby, jak budou francouzští diplomaté reagovat? Velvyslanec v Japonsku Thierry Dana již oznámil, že by v případě vítězství krajně pravicové kandidátky odstoupil.
Mnoho diplomatů pravděpodobně zůstane, protože nemají jinou možnost. Musí vydělávat peníze pro své rodiny. Ale nebudou podporovat krajně pravicovou politiku. Thierry Dana je jeden z mála, který má zkušenosti ze soukromého sektoru a ví, že může snadno najít jinou práci.

Ale mnoho lidí se přizpůsobí, přestože budou zoufalí. Le Penová je proti samotné ideji diplomacie. Diplomacie je o sbližování a spolupráci se zbytkem světa. Ale Le Penová to nechce, chce se od ostatních oddělit. Někteří státní úředníci Le Penovou podporují, ale je jich pouze menšina. Le Penová je proti elitám. Ovšem elity jsou ve Francii jádrem státního establishmentu.

Jaký je vztah Francie ke střední Evropě? Po francouzském předsednictví v Radě EU v roce 2009 chtěl prezident Sarkozy oslabit následující české předsednictví. Naopak prezident Hollande byl prvním francouzským prezidentem, který navštívil nezávislé Slovensko. Několikrát byl i v Polsku.
Na počátku svého mandátu podepsal Sarkozy několik bilaterálních partnerství s každou zemí Visegrádské čtyřky. Ale pak se v EU postavil proti malým státům, protože věřil v moc velkých členských zemí.  Středoevropský region vnímal chování Sarkozyho negativně, Hollande se snažil vztahy Francie s regionem normalizovat. Středoevropské země dlouho považovaly Francii za proruskou, ale Hollande ukázal, že tomu tak není, zejména v době, kdy se autoritářský režim Vladimira Putina utužoval.

Řada zemí střední Evropy oceňuje rozhodnutí Hollanda neprodat dvě vojenské lodě Mistral do Ruska. Bylo to odvážné rozhodnutí?
Z finančního hlediska chtěl tyto lodě prodat, ale byl si vědom toho, že liberální hodnoty jsou veřejným zájmem, které jsou o to důležitější po ruské anexi Krymu. Lodě však nakonec byly prodány do Egypta, přestože egyptský prezident Abdel Fattah el-Sisi není největším demokratem na světě.

Vícerychlostní Evropa nemá alternativu

François Fillon a Emmanuel Macron ve své předvolební kampani hájili fiskální a sociální unii. Francie o její vytvoření usiluje už dlouho. Je nyní reálná?
Bude to možné v případě eurozóny, ale velmi obtížné v rámci EU-27, protože například daňová harmonizace vyžaduje jednomyslné hlasování. I přesto, že řada lidí vnímá vícerychlostní Evropu negativně, pro pokračování Evropské unie tu není jiná alternativa.

Nyní je však nutné zefektivnit hospodářskou politiku. Pro Francii to znamená respektovat Pakt stability a růstu a zaměřit se na snížení veřejného dluhu. Ten se za prezidenta Hollanda snížil více než za Sarkozyho. To je nicméně také důvod, proč se v současné době Hollande potýká s problémy ve své vlastní socialistické straně.

Mohou Francie a jiné západní země najít kompromis se střední a východní Evropou, pokud se nemohou shodnout na revizi směrnice o vysílání pracovníků?
Hlavní problém vidím v nedostatečné konvergenci mezi oběma stranami. Na východě jsou mzdy třikrát nižší než na západě, a proto řada lidí odchází pracovat do zahraničí. Na západě si naopak lidé stěžují na sociální dumping, třeba u řidičů kamionů ze střední Evropy.

Lidé by měli pochopit, že nejde o ideologii. Pokud pracujete na stavbě ve Francii a vidíte firmy, které zaměstnávají litevské a polské pracovníky za rozdílné mzdy, tak na to budete nejspíš reagovat. To samé platí i v případě, když žijete v Bratislavě a chcete dostávat třikrát větší plat za stejnou práci jako ve Vídni.

Ano, ale směrnice o vysílání pracovníků zajišťuje minimální plat hostitelské země.
To je pravda, je to výsledkem kompromisu. Vyslaní pracovníci mají dostávat minimální mzdu hostitelské země, ale sociální odvody/poplatky budou placeny v zemi původu.

Na jednu stranu jsou zde lidé, kteří se důsledkům a vlivu globalizace přizpůsobí. Pak jsou tu však i tací, kteří se v prostředí globalizace považují za ty poražené. První skupina bude podporovat volný trh a evropskou integraci. Druhá naopak zdůrazňuje národní suverenitu.

Ve Francii je pouze 270 tisíc vyslaných pracovníků. Přesto se toto téma dostalo i do kampaně pro francouzské prezidentské volby. Považuje Francie střední a východní Evropu za hrozbu?
Podívejme se na dělící linii v západní společnosti. Na jednu stranu jsou zde lidé, kteří se důsledkům a vlivu globalizace přizpůsobí. Pak jsou tu však i tací, kteří se v prostředí globalizace považují za ty poražené. První skupina bude podporovat volný trh a evropskou integraci. Druhá naopak zdůrazňuje národní suverenitu a citlivost otázky sociální konkurenceschopnosti vůči zemím střední Evropy. Pro ně je jasnou odpovědí uzavření hranic. To samozřejmě není správné řešení, přesto se to děje jak ve Francii, tak například i ve Velké Británii (v souvislosti s brexitem).

Jsou společné sociální standardy v rámci konceptu sociální Evropy tím správným řešením?
Ano jsou, ale pokud byste se mne zeptal před deseti lety, řeknu, že nejsou. Jelikož jsem liberál, vždy jsem byl přesvědčen, že k narovnání podmínek v rámci EU dojde díky fungování trhu. Konvergence musí přijít přes volný pohyb, což se ale nestalo. Sociální konvergence je mnohem širší téma než sociální blaho země. Zahrnuje totiž i oblasti,  jako je vzdělávání, odborná příprava či rozvoj jazykových kompetencí.

volby Francie

© EurActiv.sk

Polsko bylo hodným hochem

Při psaní své knihy jste nějakou dobu pobýval na francouzské ambasádě ve Varšavě. Jak francouzská diplomacie uvažuje o zemích V4?
Během parlamentních voleb v roce 2015, když ještě byla u moci Občanská platforma, jsme považovali Polsko za „hodného chlapce Evropy“. Na západě jsme se vždy snažili s tímto lídrem Visegrádu ztotožnit.

Kdo je tím premiantem ve střední Evropě dnes?
Česká republika. Vládní koalice sociálních demokratů a liberálů nemá tak vyhraněný postoj vůči evropské integraci a například akceptuje prohloubení spolupráce v oblasti obrany.

Za vlády Občanské platformy Francie považovala Polsko za aktéra, který může hrát významnou roli v regionu. Ale obrázek je dnes zcela odlišný. V Paříži i Berlíně je nová polská vláda vnímána jako problematická, a to je škoda. Viktor Orbán je možná radikálnější než Jarosław Kaczyński, ale Francie i Německo ho považují za menší zlo pro Evropu než v případě Polska. Napětí mezi Varšavou a Paříží je o to větší, že Polsko momentálně nemá svého velvyslance v Paříži. To je vůbec poprvé od doby, kdy se Polsko stalo demokratickou zemí.

Z anglického originálu přeložila Pavla Hosnedlová

REKLAMA
REKLAMA