Šimon Pánek: Po 10 letech v EU chybí v Česku proevropské síly

„Řada lidí v České republice negativně přijímá cokoliv, co se snažíte pozitivně vysvětlit,“ říká v rozhovoru ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Platí to podle něj i pro pohled Čechů na Evropskou unii. Desáté výročí členství v EU by prý mohlo přinést oživení debaty a ukázat na pozitivní stránky, jaké pro Česko Unie má.
Šimon Pánek
zdroj: clovekvtisni.cz

Patříte mezi představitele českých neziskových organizací, které se společně s některými významnými firmami dlouhodobě snaží změnit uvažování české společnosti o Evropské unii. Proč je EU v České republice často vnímána tak negativně?
Jde o kombinaci několika faktorů. Jedním z nich je prudké zpomalení hospodářského růstu, který akceleroval po našem vstupu do EU díky novým obchodním příležitostem, celní unii nebo schengenskému prostoru. To se změnilo v důsledku ekonomické krize. Lidé vždycky hledají nějakého viníka a namísto toho, aby české politické elity přiznávaly, že se nám z mnoha hledisek příliš nedaří, většinou hledají právě vnější zavinění.  A nejlepší je hodit to na Brusel. Takže za to, že u nás neroste ekonomika, může podle řady z nich Unie.

„Veřejná debata se polarizuje na ‚eurohujery‘ a ‚euroskeptiky‘, ale nepanuje tu věcný dialog.“

Opak je ve skutečnosti pravdou. Kdyby Česká republika zůstala vně Evropské unie, je na tom dnes ještě hůř. Snažila by se totiž stejně jako nyní vyvážet především do EU, protože to je velmi silný a potentní trh. Na rozdíl od dnešní situace by ale mezi Českem a zbytkem Evropy fungovaly celní a další bariéry.

Kritický pohled na Unii ale není svázán jen s ekonomickou situací…
V Česku je řada kritiků EU. A protože česká společnost je dost náchylná k určitému pesimismu a cynismu, nachází tu jejich kritika odezvu. Je tedy populární kritizovat EU, protože můžeme na někoho nadávat, když náš vlastní systém nefunguje. V České republice je velmi málo lidí, kteří by Evropskou unii a její podstatu společnosti vysvětlovali. Veřejná debata se polarizuje na „eurohujery“ a „euroskeptiky“, ale nepanuje tu věcný dialog. To ostatně v Česku platí u většiny problematických témat.

Je možné některou z českých politických stran považovat za významnou proevropskou sílu?
Existuje tu několik paradoxů. Například většina voličů ODS byla dříve spíše proevropská, zatímco vedení strany bylo spíše, nebo hodně protievropské, zejména pod vlivem Václava Klause. Naopak, vedení ČSSD je dlouhodobě spíše proevropské, ale voliči sociální demokracie jsou spíše euroskeptičtí. Je to zjednodušený pohled, ale nevznikají tu zkrátka žádné silné bloky, ve kterých by se postoj voličů shodoval s postojem nějakého výrazného lídra. Nemáme silnou proevropskou stranu. A vůbec tu chybí výrazná proevropská společensko-politická síla.

Je tu alespoň řada firem, které po racionálnějším postoji k EU volají.
Ano, když se podíváme na průzkum mínění mezi firmami, ukazuje se, že výrazná většina z nich je spíš pro rychlé přijetí eura a pro rychlejší integraci s Evropou, protože v tom vidí výhody. Ale byznys nebude dělat kampaň na podporu pozitivního postoje k EU. To není jeho práce. 

A kdo to může proměnit?
Proměna může částečně nastoupit s uklidněním nálady ve společnosti. Protože ta nálada je výjimečně špatná a společnost se nachází v určité křeči a obavách o budoucnost. Jsme součástí Evropy, která má své ekonomické i politické problémy; doma pak dlouhodobě nevěříme politické elitě, takže panuje hluboká frustrace. Velká šance je tedy v tom, že se obrátí ekonomický trend, dojde k postupnému růstu a částečně se změní klima ve společnosti. Působit mohou více novináři, lidé z nevládních organizací a možná i firmy. Problém ale spočívá i v tom, že řada lidí zkrátka negativně přijímá cokoliv, co se snažíte pozitivně vysvětlit. Uvidí se každopádně také v době okolo desátého výročí našeho členství v EU. Mohlo by dojít k určité polarizaci debaty a mohlo se podařit ukázat na pozitiva a na význam, jaký pro nás Unie má. 

Nebýt za kverulanty

Euroskeptiky je ale možná potřeba chápat v tom, že rozhodování v EU skutečně často probíhá pomalu a často se zdá, že z evropské úrovně pouze přichází jedna regulace za druhou.
Na Evropské unii nemusíme obdivovat vše. Je správné vnášet do evropské debaty kritický pohled, což řada států dělá. Patří mezi ně Velká Británie, Dánsko i Česká republika. Potíž je, že v našem případě to často bývá bez ochoty konstruktivně spolupracovat. Je trochu hloupé, když jsme součástí nějakého společenství a kritizujeme jeho vedení, ale nejsme na sebe ochotni převzít odpovědnost a být konstruktivnější. Není divu, že jsme pak spíše za kverulanty. To je jedna věc.

„Členství v EU nespočívá v servilitě vůči silnějším státům. Ale když přijmeme nějaká pravidla, neměli bychom si stále nechávat otevřená zadní vrátka.“

Další problém spočívá v demokratickém deficitu Unie, který nijak nezpochybňuji. Je potřeba uvažovat o síle Evropské komise vůči Evropskému parlamentu a předsednictví Rady. Přetrvává schizofrenní situace, ve které není jasné, jestli Unii vedou jednotlivé státy – a to znamená několik nejsilnějších zemí, – nebo zda ji řídí centrální orgány. Musíme si ale uvědomit, že vybudování funkční Evropské unie je obrovský experiment s velkou vizí. Já bych se rozhodně přikláněl ke konstruktivnějšímu, ale především sebevědomějšímu přístupu České republiky. Je správné ozvat se, když se nám něco nelíbí, a navrhovat změny. Nemůže nám to nijak uškodit. Členství v Unii nespočívá v servilitě vůči silnějším státům. Ale když přijmeme nějaká pravidla, neměli bychom si stále nechávat otevřená zadní vrátka a říkat „ano, ale…“. Na takový postoj jsme mistři a státy, které Unii táhnou a financují, to může iritovat.

Možná je problém také v tom, že hojně diskutované evropské regulace se často týkají detailních technických záležitostí, které jsou na hony vzdálené „velké politice“, o níž by možná někteří kritici slyšeli radši. Může to být jednak chyba médií, ale možná by mohly evropské instituce také zlepšit způsob, jak komunikují o důležitých záležitostech.
Ano, měli bychom asi slyšet více o vizi budoucí konkurenceschopnosti Evropy ve světě, o energeticko-bezpečnostních otázkách, o geopolitickém vlivu Evropy a pozici vůči novým centrům vlivu a moci. Častěji slyšíme spíše o velikosti rohlíků – jenže to je také jedno z klišé, které účelově vytahují kritici, aby poukázali na evropskou byrokracii, kterou považují za nesmyslnou a která podle nich řeší jenom hlouposti. Jenže ve skutečnosti to není pravda. Evropa řeší řadu zásadních témat a podařilo se jí dosáhnout řady úspěchů. Podívejte se na Schengen nebo vnitřní trh, nemluvě o evropských fondech. Jistě, můžeme kritizovat korupci, kterou s sebou rozdělování evropských peněz přináší. Ale to není chyba Bruselu, nýbrž chyba české politické reprezentace a české státní správy a samosprávy. Když se podíváme, co vše se díky eurofondům podařilo posunout k lepšímu, myslím, že taková věc má smysl. 

„EU řeší řadu zásadních témat a podařilo se jí dosáhnout řady úspěchů. Podívejte se na Schengen nebo vnitřní trh, nemluvě o evropských fondech.“

V euroskeptickém postoji byla pro Českou republiku na evropské scéně partnerem do určité míry Velká Británie. Které státy mají být partnery pro pozitivnější přístup k Unii?
Stačí se podívat třeba do Polska, které má více sebevědomí, dokáže pracovat s určitou vizí a chápe, že je důležité být součástí nějakého většího celku. Doufám, že až odezní vliv Václava Klause, který byl v tomto směru mimořádně negativní, a až se změní ekonomický trend, tak se nálada promění. Bohužel totiž většinou nezáleží na znalostech o Unii, ale na náladě, a ta se proto musí začít pomalu měnit. Nemyslím si totiž, že by se zakládala na realitě. Není pravda, že Evropská unie nás oslabuje a dezorientuje. Naopak, výrazně nám pomohla ve strukturálních a dalších reformách před vstupem, ale i po vstupu. Naproti tomu vlastně neznám žádná skutečná negativa našeho členství. Rád o nich budu diskutovat, ale moc jich nevidím.

Někteří kritici by podotkli, že v EU například Česká republika ztrácí svou suverenitu.
Co to je suverenita v moderním světě, v němž je ve skutečnosti nejdůležitější volný pohyb lidí, kapitálu a zboží? Nevím, jak se naše suverenita pozná a jestli je pro kvalitu života lidí v Evropě dvacátého prvního století vůbec slovo suverenita důležité. Když se podíváme na velké evropské celky jako třeba Rakousko-Uhersko, v jehož rámci se lidé volně pohybovali, obchodovali a vyráběli, určitě to nebylo žádné období, kdy by obyvatelé nějak zásadně trpěli. A období národních států, které se vymezují ve svých hranicích, to už je myslím v západní Evropě, kam bych chtěl patřit, minulostí.    

Autor: Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA