Proč je máslo za pade…

Za dnešní cenou másla stojí posloupnost špatných a horších, i když možná dobře míněných, rozhodnutí. Příběh začíná již v roce 1984.
máslo
@ Shutterstock

Zemědělci představují jedny z nejlépe fungujících lobbistů. Jejich akce jsou viditelné (jako když leží před vstupem do budovy hromada hnoje, což možná přehlédnete, ale jistě pocítíte), mohou se dotknout hodně lidí (kolona traktorů na frekventované silnici) a argumenty jsou srozumitelné (nebudete mít co jíst). Proto nemalá část politiků udělá leccos, aby „nebyly problémy“.

Důsledky pak ale často problém představují. Třeba máslo za padesát, což sice není problém velkého kalibru, ale přinejmenším překvapení to je. Vznikl posloupností špatných a horších, i když možná dobře míněných, rozhodnutí, které s cenou másla pohnuly pro spotřebitele nepopulárním směrem:

1. Před mnoha lety, konkrétně v roce 1984, byly zavedeny kvóty na výrobu mléka. Cílem bylo snížit nadprodukci mléka a mléčných výrobků a zabránit propadu ceny. Od kvót si totiž tradičně zemědělci slibují, že utrží více, neb konkurence bude omezena.

2. Od té doby ovšem poněkud sporný dotační systém společné zemědělské politiky (bez něhož by ale těžko “pronikl” společný trh do oblasti zemědělství) přešel k modernějším způsobům, jak usnadnit fungování i tohoto sektoru ekonomiky a přitom “méně popírat pravidla ekonomie”. Systém výrobních kvót tak postupně ztrácel opodstatnění. A tak nakonec došlo v roce 2008 k dohodě – kompromisu, že kvóty “za mnoho let” skončí (stejně jako u cukru).

3. To se stalo na jaře 2015, po 31 letech jejich existence (ty na cukr se dožily úctyhodné padesátky). Podstatná část zemědělců reagovala na jejich konec tím, že podstatně zvýšila výrobu. Jistě ne překvapivě cena mléka začala klesat a nízké ceny se zpožděním dorazily i do obchodů. Situaci „nepomohl“ výpadek vývozu do Ruska kvůli tamnímu embargu, i když v číslech to nedělalo mnoho (cca 1,5 % produkce, méně než desetinu vývozu).

4. Mašinerie zemědělského lobby přepnula na vyšší obrátky: v září 2016 Komise schválila legislativní balíček podpory zemědělcům produkujícím mléko v celkové výši 500 mil. eur a 1. prosince 2016 Rada EU společně s EP tento balíček zahrnula do rozpočtu EU na rok 2017. Jednu část podpory představovala evropská dotace i na omezení produkce mléka v celkové výši 150 mil. eur, o kterou se mohli jednotliví zemědělci ucházet na konci roku 2016, a druhou část potom tzv. podpora na přizpůsobení (ne nutně směřovaná jen na snížení produkce mléka), která byla rozdělena mezi jednotlivé členské státy, a na české zemědělce takto připadlo dalších 10 mil eur.

5. Některým ministrům se to asi zdálo málo, a tak součástí dohody o druhé části balíčku, podpoře na přizpůsobení, byla možnost státních rozpočtů tuto sumu ze svých peněz zdvojnásobit. Na což se u nás „zdroje našly“ a naše ministerstvo půl miliardový program koncem roku 2016 rozjelo.

6. Programy měly „velký úspěch“ (i když pomohl i růst poptávky v cizině). Mléka na trhu ubylo a za máslo dnes platíme pade…

A co dál?

7. Vysoké ceny samozřejmě budou motivovat zemědělce ke zvýšení produkce. K tomu postupně dojde a nebude překvapením, že cena začne klesat. Pokud klesne hodně nebo rychle, vznikne ideální konstelace pro to, aby se spustil “již osvědčený” mechanismus bodů 4 a 5 (samozřejmě si jinými názvy a sumami), abychom se propracovali k bodu 6, tedy ke kocovině v podobě zvýšení koncové ceny pro spotřebitele, následované opětovným spuštěním celého kolečka…

A kde se stala chyba? Po bitvě je každý generál, ale první problém byl samozřejmě vznik systému kvót, resp. jeho urputné přežívání. Druhým pak neadekvátní reakce politiků na pokles cen. Jinými slovy, příliš mnoho peněz, příliš brzy, což zajistilo velmi radikální obrat cen, ovšem na úroveň, která “zajistí” jejich další, zřejmě prudký pokles, a hrozbu návratu k “potřebě zemědělcům pomoci”.

Ovšem nic jiného než trh a pravidlo nabídky a poptávky rovnováhu neobnoví. Po poklesu cen koncem roku 2016, který logicky následoval zrušení kvót, se bohužel tento proces hledání rovnováhy zastavil, a hledání rovnováhy, která přinese i vyšší stabilitu cen, se oddálilo.

A co zemědělec, ptáte se…

Samozřejmě že cítím sympatie zejména s malými farmáři, se kterými výkyvy ceny, které pro ně vyjednala jejich lobby, mohou “hodně cvičit”, ne-li ohrožovat je (a učebnicovou odpovědí je, že svou produkci musí diversifikovat a/nebo produkovat výrobky s nižšími výkyvy cen, což mnoho z nich, jak je vidět v obchodech, dělá).

Jinak to ale vidím s velkopodniky, které hospodaří se stovkami hektarů a obraty hodnými menších průmyslových podniků (z nichž nemalá část příjmů představují dotace). Nevím, proč by měly být tyto podniky vystaveny na úkor ostatních tak velké a nákladné obraně proti vývoji poptávky, nabídky či efektivnější konkurenci na jejich trhu.

Je pro mne velkou otázkou, zda vskutku nevídaná péče ministrů (ale i části poslanců) o tento sektor dává smysl. A co si za ni vlastně „kupujeme“. Že by méně hnoje před vchody do institucí, které se této péči (obvykle jen dočasně) vzpírají? A nebo to máslo za pade?

Autorem článku je europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09, EPP). 

REKLAMA
REKLAMA