Řečí práva: Kdy se člověk stává uprchlíkem?

V další části seriálu „Uprchlíci a migrace: Dojmy a pojmy“, píše Zuzana Števulová o tom, co je podmínkou k tomu, aby se člověk stal z právního hlediska uprchlíkem.
uprchlíci pojmy
© Shutterstock / Tolga Sezgin

Autorka je ředitelkou slovenské Ligy za lidská práva a odbornicí na azylové právo. Text je další ze série „Uprchlíci a migrace: dojmy a pojmy“, která vychází na stránkách slovenského EurActivu. Pokud máte zájem o podobné informace podané jiným způsobem, podívejte se na stránky Ligy za lidská práva.

V předcházející části jsme se již obeznámili s tím, jaké pojmy se používají v azylovém a migračním právu. V této části se zaměříme na to, kdy se z člověka stává uprchlík, jak ho určíme a kdo uprchlíkem není

Člověk jako uprchlík

Člověk se stává uprchlíkem v případě, že splní podmínky definice uprchlíka v Ženevské úmluvě. To znamená, že člověk se stává uprchlíkem v momentě, kdy překročí hranice své země, protože má oprávněné obavy z pronásledování kvůli jednomu z pěti důvodů uvedených v Ženevské úmluvě (rasa, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině a politické přesvědčení), a pro tyto obavy se nemůže nebo nechce vrátit zpět.

Mezinárodní právo tedy přiznává uprchlíkům práva bez potřeby dalšího uznání. Samozřejmě, v praxi nikdo nemá na čele napsáno, že je uprchlíkem, a tak státy musí nejprve určit, kdo z lidí, kteří přicházejí, má nárok na uprchlický status. U nás je tento proces institucionalizovaný do formy azylového řízení – tedy do právem upraveného postupu, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, jestli někdo je anebo není uprchlíkem (status), respektive jestli mu udělujeme nebo neudělujeme azyl (forma ochrany). (Ženevská úmluva nezná slovo „azyl“. Azyl je forma ochrany, která se většinou uděluje uprchlíkům, proto by udělení azylu mělo předcházet řízení o určení postavení uprchlíka. V EU tyto dva na sebe navazující postupy splynuly do azylového řízení.)

Člověk se nestává uprchlíkem proto, že o tom rozhodl stát, ale stát ho uznává uprchlíkem proto, že uprchlíkem je.

Toto rozhodnutí má zjišťující, ne ustavující charakter – člověk se totiž nestává uprchlíkem proto, že o tom rozhodl stát, ale stát ho uznává uprchlíkem proto, že uprchlíkem je. Člověk tedy je uprchlíkem nezávisle na rozhodnutí konkrétního státu, přímo z moci Úmluvy, přičemž samotná Úmluva neobsahuje žádné ustanovení o tom, jaké postupy by měly státy pro identifikaci uprchlíků zavést.

Skupinové, nebo individuální posuzování žádostí o azyl?

Státy se mohou samy rozhodnout, jaké řízení pro identifikaci uprchlíků zavedou. Limitované jsou při tom svým právním rámcem a také stanovami a doporučeními UNHCR k tomu, jaké standardy má azylové řízení splnit. Zatímco azylové řízení v EU je poměrně komplikované a podrobně prověřuje každý aspekt výpovědi žadatele o azyl, mnohé země postupují jinak.

Jak uvádí UNHCR, ve skutečnosti je většina uprchlíků na světě uznávána skupinovým, ne individuálním přístupem. Tento přístup se nazývá prima facie –„na první pohled“. Nejčastěji se používá, pokud nastane situace, ve které je vysídlená velká skupina lidí ze stejného důvodu. Tito lidé jsou posouzeni – v případě že neexistuje důkaz o opaku – jako skupina uprchlíků, tedy bez toho, aby bylo nutné vykonávat s každým z nich individuální řízení (ve kterém by jinak obstáli). Tento přístup se používá, protože nejvíce zasažené státy jednoduše nemají kapacity na to, aby s každým člověkem vykonávaly individuální řízení.

Zatímco azylové řízení v EU je poměrně komplikované a podrobně prověřuje každý aspekt výpovědi žadatele o azyl, mnohé země postupují jinak.

Tento „skupinový přístup“ může být použit také v rámci individuálního azylového řízení. Pokud víme, že určitá skupina obyvatelstva je ohrožena určitým pronásledováním, můžeme každého jednotlivce, který z této skupiny vstoupí do azylového řízení, posoudit individuálně jako uprchlíka právě pro tento společný důvod, což může být z hlediska využívání zdrojů daleko efektivnější.

V praxi si to můžeme představit asi tak, že jakmile víme, že například syrská vláda považuje obyvatele určité vesnice za své politické oponenty, a proto tuto vesnici bombarduje a její obyvatele zatýká, zabíjí či jinak pronásleduje, tak lidé, kteří z této vesnice utíkají a hledají ochranu v jiné zemi, by měli být posouzeni jako osoby, které mají opodstatněné obavy z pronásledování z politických důvodů (tedy proto, že syrská vláda jim připisuje určité politické názory bez ohledu na to, zda jich skutečně zastávají, a proto je pronásleduje).

Uprchlíci dle Úmluvy a lidé s nárokem na doplňkovou ochranu

Pokud bychom však měli jinou skupinu obyvatel z jiné vesnice, která je ohrožena probíhající válkou v Sýrii bez toho, aby její ohrožení bylo dáno určitým politickým postojem, náboženstvím nebo jiným důvodem, a lidé, kteří z této vesnice utíkají, by u nás žádali o azyl, mohli bychom konstatovat, že tito lidé nejsou uprchlíci v souladu s podmínkami Ženevské úmluvy. Avšak bez ochrany by nezůstali, protože v EU se uděluje i další forma mezinárodní ochrany – doplňková ochrana, která chrání lidi, kteří jsou ohrožení vážným bezprávím. Doplňková ochrana se nenachází v Ženevské úmluvě, vychází z práva EU.

Není přípustné a vhodné, abychom lidi, kteří jsou uprchlíky, za uprchlíky neuznávali a dávali jim jinou formu ochrany.

V praxi je velmi důležité rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou uprchlíci podle Úmluvy, a lidmi, kteří splňují podmínky pro jiný typ ochrany, protože na jejich právní postavení se vážou různá práva a povinnosti. Není přípustné a vhodné, abychom lidi, kteří jsou uprchlíky, za uprchlíky neuznávali a dávali jim jinou formu ochrany, protože by to oslabovalo postavení Úmluvy jako základního mezinárodněprávního dokumentu v oblasti ochrany uprchlíků.

Kdo není uprchlíkem?

Důležitou součástí definice uprchlíka jsou také ustanovení, která mluví o tom, kdo uprchlíkem není, kdo jím přestal být a také, kdo je z ochrany poskytované uprchlíkům vyloučen.

Člověk přestává být uprchlíkem v případě, že dobrovolně znovu požádá o ochranu stát, jehož státní občanství má, anebo poté, co ztratil státní občanství, jej opět dobrovolně nabude, anebo v případě, že uprchlík nabude nové státní občanství a nachází se pod ochranou tohoto státu. Uprchlíkem přestává být člověk také v momentě, když se dobrovolně znovu usadí ve státě, který opustil, nebo v případě, když pominou okolnosti, kvůli kterým se uprchlíkem stal.

Palestinští uprchlíci

Úmluva hovoří i o situaci, kdy lidé, kteří by jinak splňovali podmínky pro uznání za uprchlíky, jsou z tohoto postavení vyloučeni. Sem patří palestinští uprchlíci, kteří mají vlastní agenturu OSN (UNRWA), jejíž úlohou je jejich ochrana . Avšak Soudní dvůr Evropské unie objasnil, že palestinští uprchlíci mohou požádat o azyl v EU a nejsou vyloučeni z ochrany poskytované Úmluvou, pokud se nachází mimo území, kde působí UNRWA, přičemž toto území opustili ne z vlastní vůle.

Z postavení uprchlíka je také vyloučena osoba, která nepotřebuje ochranu, proto, že stát, ve kterém se nachází, jí přiznal práva a povinnosti, které uděluje státním občanům tohoto státu.

Úmluva z ochrany poskytované uprchlíkům přímo vylučuje lidi, kteří se mohli dopustit činů, které jsou z právního ale i morálního hlediska v rozporu se základními lidskými právy.

Velmi důležitý je článek 1F, který vylučuje z ochrany Úmluvy lidi, u kterých jsou vážné důvody domnívat se, že se dopustili trestného činu proti míru, vojenských trestních činů, trestných činů proti lidskosti, nebo vážného nepolitického trestného činu mimo stát svého azylu předtím, než v něm byli přijati jako uprchlíci. Z postavení uprchlíka jsou vyloučení také lidé, o kterých existují vážné důvody se domnívat, že jsou vinni za činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami OSN.

Činy v rozporu se základními lidskými právy

Úmluva tak z ochrany poskytované uprchlíkům přímo vylučuje lidi, kteří se mohli dopustit činů, které jsou z právní ale i morálního hlediska v rozporu se základními lidskými právy, jako například terorismus, genocida a podobně. Na vyloučení není potřeba, aby člověk už byl odsouzený za spáchání takového činu, postačuje existence „vážných důvodů domnívat se“, že takovéto činy spáchal. Součástí existence takové domněnky ale musí být skutečnost, že tyto činy mu jsou individuálně přičitatelné.

Vyloučení z ochrany poskytované uprchlíkům, se vztahuje na lidi, kteří nejsou hodni mezinárodní ochrany. Tato ustanovení jsou takovou vnitřní pojistkou proti tomu, aby vysoká úroveň ochrany, které je uprchlíkům poskytnuta, nebyla zneužívána také lidmi, kteří by se snažili vyhnout individuální trestní odpovědnosti za činy, kterých se dopustili. Součástí azylového řízení je tedy v každé zemi prověrka, která rozhoduje o tom, jestli konkrétní žadatel o azyl mohl spáchat činy, které by vedly k vyloučení z ochrany Ženevské úmluvy.

Do budoucna zůstává otevřená otázka takzvané environmentální nebo klimatické migrace.

Budoucnost

Při bližším pozorování vidíme, že Úmluva o právním postavení uprchlíků obsahuje přepracovanou definici toho, kdy se člověk může považovat za uprchlíka, ale i záruky proti tomu, aby ochrana poskytnutá uprchlíkům nebyla zneužívána lidmi, kteří ji nepotřebují, nebo jí nejsou hodni. Pokud státy uplatňují Úmluvu správně, nemělo by se stávat, že ochrana je přiznána lidem, kteří ji nemají mít. Úmluva zároveň ale není všeobjímající mezinárodní normou a nepokrývá všechny formy bezpráví, které by mohly být důvodem pro útěk z vlasti.

Právo na to reaguje různě. V EU jsme společně s Úmluvou zavedli i doplňkovou ochranu, která pokrývá další důvody, které naše společnost považuje za hodné poskytnutí ochrany. Do budoucna však zůstává otevřená otázka tzv. environmentální nebo klimatické migrace, která v současnosti nespadá do žádné z výše jmenovaných kategorií, a environmentální migranti nemají zaručenou přiměřenou mezinárodní ochranu. Odpověď na tento problém se ještě pořád hledá.

Původní text vyšel na stránkách EurActiv.sk. Ze slovenského originálu přeložil Matěj Voda.

REKLAMA
REKLAMA