Vnitřní trh EU se rozpadá pod hlavičkou sociálního dumpingu

Zeď mezi západní a východní Evropou sice padla, ale řada členských států se vrací k protekcionismu. Hlavním principem jednotného trhu EU se tak stává „bližší košile než kabát“.
sociální dumping
@ Shutterstock

V březnu začnou oslavy 60. výročí Římských smluv, které zahájily postupný proces integrace Evropy založený na společných hodnotách a budování společného trhu. Měla by to tedy být poprvé oslava téměř pro celou Evropu, svátek jednoty a něco jako splynutí duší. Pro velkou část střední a východní Evropy budou mít tyto oslavy hořkou příchuť. Cihlové zdi sice padly, ale nepadly překážky mentální.

Pád berlínské zdi vyvolal krátkou euforii ideologického vítězství a otevřené náruče. Když se však v letech 2004–2006 stalo členy Unie dvanáct nových členských států, nadšení „Západu“ opadlo a začalo handrkování o přechodných obdobích pro volný pohyb osob.

Vidina většího trhu a možností výhodného byznysu v nových, stále ještě konvergujících členských státech střední a východní Evropy, však zvítězila. Jenže to začalo fungovat i obráceně. Podnikatelé a poskytovatelé služeb z této části Evropy začali expandovat a vybaveni mnohdy lepšími prostředky, technologiemi, kreativitou a kvalifikovanou pracovní silou postupně dobývat vnitřní trh. Západní Evropa se probudila, oprášila prapor rovnosti a bratrství a ve jménu boje proti sociálnímu dumpingu začala kopat zákopy protekcionismu.

Evropský občan je logicky znepokojen současnou situací uvnitř i mimo Evropu. Musí být proto uchlácholen. Ne však jistotou ekonomického růstu, ale příslibem větších sociálních práv. Současná Komise vychází vstříc této poptávce, nicméně jedná nekonzistentně. Vyhlásí novou strategii jednotného trhu jako příležitosti pro občany a podniky, zavádí nové nástroje usnadňující byznys přes hranice, vyhlašuje válku neúčelné regulaci, ale současně staví nové bariéry a dělí Evropu, pokud jde o realizaci základních svobod.

Zatímco se Rada horko těžko potýká s těmito zbytečnými návrhy a revizemi stále účelných a fungujících pravidel, a země výchovní a střední Evropy vypisují jednu nótu za druhou, západní Evropa koná. A protože zákon o minimální mzdě (MiLOG) prochází nekonečným procesem infrigementů a stále se nic neděje a Německu to úspěšně prochází, přidávají se další státy – Belgie, Francie a její Loi Macron, Island, Itálie a Rakousko se svým zákonem o sociálním dumpingu.

Juncker mezitím hlásá spravedlnost a rovné mzdy a podmínky pro všechny pracovníky v Evropě, a zároveň zavírá oči nad neférovými podmínkami nejen pro řidiče nákladní silniční přepravy, ale i další poskytovatele služeb, které vysílají své pracovníky přes hranice. Situace dochází do takových extrémů, že se do problémů dostávají i specifické sektory, například umělecké soubory a orchestry, pro které bude také platit princip „stejná mzdy za stejnou práci na stejném místě“.

A tento dominový efekt zdaleka nekončí. Hlavním principem jednotného trhu EU se stává „bližší košile než kabát“. Německo přichází se zpoplatněním silničních komunikací, kdy diskriminuje zahraniční řidiče. Rakousko jde daleko nad nový návrh na modernizaci koordinace sociálního zabezpečení v EU a vytahuje z rukávu nový zákon zavádějící indexaci dětských příspěvků. Kdo bude následovat? Není čas přijmout zákon o boji proti protekcionismu na jednotném trhu?

Česká republika se tak dostává do trochu schizofrenního postavení. Je součástí tvrdého jádra stejně smýšlejících členských států podporujících jednotný trh EU a nové nástroje usnadňující pohyb zboží a služeb přes hranice, mnohdy přes tvrdý odpor řady starých členských států. Už z principu by tak neměla podporovat rozkol a erozi jednotného trhu. Ale i nám je bližší naše košile.

Autorka působí ve Svazu průmyslu a dopravy ČR, je zástupkyní ředitele Sekce mezinárodních vztahů zodpovědnou za EU. 

REKLAMA
REKLAMA