Turecko a jeho vstup do EU z hlediska bezpečnosti

Otázka vstupu Turecka do EU je záležitostí, která víří vody akademických i politických debat. Jak pro tak proti jeho přistoupení padá mnoho argumentů. Navzdory argumentům kritiků tureckého přistoupení se totiž zdá, že vstup Turecka nepředstavuje pro EU žádná velká a zásadní bezpečnostní rizika. Naopak, v mnoha ohledech je tento krok pro EU z bezpečnostního hlediska dokonce výhodný.

Poloha a sousedé

Odpůrci přistoupení Turecka do Evropské unie argumentují svůj postoj několika poznatky o exponované poloze této země. Turecko leží ve středovýchodním regionu, který je geopoliticky na velmi vypjatém místě mezi Evropou a Dálným východem a v oblasti, která je z mnoha úhlů pohledu považovaná za generátor etnického, sociálního či náboženského napětí. Jeho vcelku dlouhá hranice se zeměmi jako je Írán, Irák a Sýrie je skutečnost, která kritikům tureckého přistoupení taktéž nedá spát.

Podíváme-li se zblízka na ony tři zmíněné země, se kterými by po přistoupení Turecka Evropská unie sousedila, zjistíme, že jejich vztahy s Tureckem nejsou zas až tak žhavé, jak by se mohlo zdát. Co se týče kavkazských sousedů, jsou vztahy Turecka s těmito státy tradičně dobré až na Arménii, s kterou ale Turecko uzavřelo letos v říjnu dohodu o normalizaci vztahů.

V turecko-iráckých vztazích je velkým tématem především otázka kurdských separatistů. Turecko se silně staví proti vzniku jakékoliv kurdské entity na severu Iráku, která by mohla podpořit separatistické tendence jeho vlastní kurdské menšiny a vyžaduje od irácké vlády, aby více dbala o zajištění bezpečnosti při jeho hranicích, zejména pak kvůli aktivitám povstalců ze Strany kurdských pracujících (PKK), kteří svojí činností narušují teritoriální konzistenci Turecka. Význam tohoto tématu pro Turecko jsme mohli vyčíst i z jeho vojenských zákroků proti kurdským separatistům na severu Iráku v roce 2007. Otázka postavení kurdského obyvatelstva je velmi důležitým tématem především v turecké vnitřní politice. Jako jedna z prerekvizit vstupu do EU je stanoveno zlepšení postavení Kurdů a ošetření jejich základních práv. Je to právě vliv EU a jejích podmínek, co pomáhá ke zlepšení zacházení Turecka s tímto obyvatelstvem. Je třeba ovšem rozlišovat mezi postavením kurdského obyvatelstva a mezi aktivitami kurdských separatistů, které přirozeně představují pro Turecko hrozbu. Pokud se turecká armáda bude držet při potírání této hrozby na své straně hranice a nebude operovat na území Iráku, nevyvstane mezi oběma zeměmi žádný problém. Jak Turecko, tak Irák, se dokonce rozhodly koordinovat své úsilí k zastavení aktivit PKK. Je tedy patrné, že jejich vzájemné vztahy jsou v současnosti na dobré úrovni.

Kdysi problematické vztahy Turecka a Sýrie, poznamenané zejména teritoriálním sporem o území Hatay, kritickou otázkou využívání řeky Eufrat a syrskou podporou kurdských separatistů, která vyvrcholila až k hrozbě vojenské invaze Turecka do Sýrie, se po nástupu prezidenta Bashar al-Assada v roce 2000 začaly proměňovat k lepšímu a dnes se vyznačují mimořádnou korektností. Dobré vztahy obou zemí byly utvrzeny i několika smlouvami (např. bezvízový styk obou zemí) a také vřelými vyjádřeními obou stran a jejich čelních politiků. Zdá se tedy, že ani ze syrské strany hranice Turecku žádné nebezpečí nehrozí.

Co se týče jeho vztahů s Íránem, je pravda, že byly v historii vcelku komplikované. Od vítězství Íránské islámské revoluce je kalily zejména zvěsti o teheránské podpoře různých protistátních islamistických skupin, které působí v Turecku, a z druhé strany zase zvěsti o tureckých agentech působících v tzv. Íránském Ázerbajdžánu. Partnerství mezi Tureckem a Izraelem, který je íránským nepřítelem číslo jedna, ke kvalitě těchto vztahů také nepřispělo. Většina odborníků soupeření obou států charakterizuje jako boj mezi sekulárním Tureckem a islamistickým Íránem. Je ovšem nutné říci, že i přes velké znepokojení Ankary nad současnými jadernými aktivitami Íránu, jehož potenciální jaderné zbraně by vážně narušily mocenskou rovnováhu v regionu, mají vzájemné vztahy obou států i druhou stranu mince. Obě země mají totiž problém s kurdskými povstalci. V Turecku se jedná již o zmíněnou PKK, v Íránu naopak operuje Strana svobodného života v Kurdistánu (PJAK). Od konce roku 2007 můžeme hovořit o vzájemné spolupráci obou zemí v boji proti těmto skupinám. Dalším bodem pozitivních vzájemných vztahů je i energetická spolupráce – Írán představuje pro Turecko jednoho z nejdůležitějších dodavatelů zemního plynu. Vzájemné vztahy obou zemí se tedy pomalu začínají posouvat k lepšímu.

Shrneme-li předchozí tři odstavce, vidíme, že vztahy Turecka se zeměmi, které si kritici tureckého přistoupení do EU nejčastěji berou na paškál, se zdají být v současné době stabilní, vyvážené a korektní. Je zřejmé, že stimulem ke zvýšené turecké diplomatické aktivitě v sousedských vztazích je právě jeho perspektiva přistoupení k EU a jí stanovené podmínky k tomuto přistoupení.

Nutno dodat, že argument kritiků tureckého přistoupení ohledně skutečnosti, že by EU nově sousedila se zeměmi jako je Sýrie, Írán a Irák, nesměřuje pouze na vztahy Turecka k těmto zemím, ale také k jejich vnitropolitické stabilitě, státní ideologii a politickému vedení. Kritici se obávají přelévání nestability z těchto států do EU právě skrze Turecko, či velkého přílivu uprchlíků v případě vzniku nějaké nestandardní situace v daných státech. Dlouhá a slabě chráněná hranice s těmito zeměmi by dle nich uvedeným negativním jevům nedokázala zabránit. Existují-li hrozby, je třeba nezaměřovat se pouze na ně, ale podívat se také na možnosti jejich eliminace. Z tohoto pohledu pak nelze opomenout skutečnost, že Turecko má kapacity a schopnosti k dostatečnému zajištění vnější hranice. Disponuje druhou největší armádou v NATO (početnější mají jen USA), která je navíc na velmi dobré úrovni. Není pochyb, že by tato země byla schopna nastolit adekvátní typ hraničního režimu tak, aby se výše zmíněné obavy kritiků tureckého přistoupení nenaplnily. Technologie na to má. Z těchto důvodů se tedy argument o přelévání nestability ze sousedních zemí Turecka do EU zdá být přeceňován.

Výjimečná poloha Turecka na pomezí Evropy a Asie, středomořské a černomořské oblasti, je velkou potenciální výhodou pro EU. Geostrategická hodnota této polohy je vysoká nejen z vojenského či ekonomického hlediska, ale také energetického. Členství Turecka by díky jeho poloze mohlo přispět k energetické bezpečnosti Evropy. Členské státy mají obavy z velké závislosti na dodávkách ropy a plynu u Ruska, které se víceméně naplnily v lednu 2009, kdy ruský plynárenský gigant Gazprom zastavil dodávky plynu do Evropy. Diverzifikace energetických zdrojů EU je jeden z nejdůležitějších cílů, kterých se Unie snaží dosáhnout a k úspěšnému naplnění tohoto cíle je Turecko nezbytné. Právě přes jeho území by totiž měl vést plynovod Nabbuco, který má dopravovat kaspický plyn do EU bez jakéhokoliv vlivu Ruska. Skutečnost, že Turecko leží geograficky i kulturně blízko regionu s obrovskými zásobami plynu a ropy, by kritici přistoupení Turecka rozhodně neměli přehlížet. V případě odmítnutí Turecka by byl tento projekt velmi zkomplikován a možná by i ztroskotal úplně.

Mezinárodní zločin a terorismus

Kritici přistoupení Turecka k EU poukazují na skutečnost, že je tato země zdrojem, destinací a tranzitním státem pro mezinárodní zločin. Přes území Turecka proudí do Evropy z Afriky či Blízkého východu drogy, nelegální zbraně a uprchlíci. Je obecně známo, že hlavní dodávky heroinu do EU přichází právě přes Turecko a že právě v této zemi je velká většina opia ze Zlatého trojúhelníku (Barma, Laos, Thajsko) a Zlatého půlměsíce (Afgánistán, Pákistán, Írán) na heroin zpracovávána. Jistě, na tyto skutečnosti lze pohlížet jako na bezpečnostní rizika pro EU a důvod odmítnutí Turecka, na druhou stranu se ale nabízí několik jiných skutečností, které tento argument relativizují.

Nelze říci, že Turecko je tranzitním státem pro mezinárodní zločin a proto nemá nárok na přijetí do EU. Tento fakt totiž nesvědčí o problému Turecka, ale spíše o problému ochrany vnějších hranic EU. Kdyby ochrana vnější hranic byla dostatečná, nemohl by se heroin či zbraně do EU dostat. Pokud bude Turecko přijato do EU, posunou se její vnější hranice sice o kus dál, budou delší a jejich ochrana bude složitější, ale to je výzva, na kterou Turecko bude umět dostatečně zareagovat. K ochraně svých hranic a potenciálně i vnějších hranic Evropské unie má ostatně mnohem více důvodů než jen mezinárodní zločin – vzpomeňme například na v předchozí kapitole probíranou problematiku kurdských povstalců. Nad tím vším ovšem stojí jeden jednoduchý fakt – je zřejmé, že se Turecko nestane hned po svém vstupu součástí Schengenského prostoru, a proto bude mít dostatek času zajistit adekvátní ochranu vnějších hranic.

Vymýcení mezinárodního zločinu, jehož kořeny se nacházejí v samotném Turecku, je už zcela jiný problém. Je potřeba, aby Turecko tento problém co nejvíce ošetřilo a snížilo kriminalitu na alespoň přijatelnou úroveň ještě před svým vstupem do Unie. Ostatně není to jediná země, která se s mezinárodním zločinem potýká, i mnoho členských zemí EU v čele s Itálií mají s tímto problémem zkušenosti. Mezinárodní zločin v Turecku tedy pravděpodobně nebude ohrožovat stávající členské státy EU po vstupu více než doposud. Kromě toho je přece výhodné bojovat s nebezpečnými živly již v Turecku, než později na území samotných členských států.

Odlišnou otázkou vyžadující odlišné zacházení jsou teroristické skupiny na turecké půdě. Zatímco nejdůležitější z nich – IBDA-C a turecký Hizballáh byly maximálně oslabeny, či doufejme zcela poraženy ještě před rokem 2000, existuje zde stále několik menších ad-hoc skupin (založených jen pro jeden úder), které se ještě nepodařilo zcela vymýtit. Jejich teritoriem je především východ Turecka, kde chudoba společně s kurdským zoufalstvím vytváří vhodné prostředí pro jejich fungování. Právě obava, že by tyto skupiny mohly volně přecházet skrze otevřené hranice do dalších zemí EU, jsou jedním z důvodů, proč někteří považují turecké přistoupení za bezpečnostní riziko.

Terorismus je problém, s kterým se potýká mnoho států a bombové útoky v Istanbulu z roku 2003 a 2008 jasně ukázaly, že ani Turecku se islámský terorismus nevyhýbá. Boj proti terorismu je globální a dlouhodobou záležitostí a i v tomto případě je zřejmé, že Turecko samo tuto hrozbu vymýtit nedokáže. Obávají-li se kritici přistoupení volného pohybu teroristů skrze otevřené hranice do svých států, je řešení stejné, jako bylo nastíněno v předchozím odstavci – přechodné období pro volný pohyb osob. Vstup do EU není totéž co vstup do schengenského prostoru. Nelze opomenout, že by členství Turecka v EU mohlo mít i pozitivní efekty na boj s terorismem: EU by těmto skupinám poslala jasný signál, že není nepřítelem islámu a mohla by využít pokročilé technologie a vojenské kapacity Turecka k boji proti této hrozbě. Společná kooperace, stejně jako v případě boje proti mezinárodnímu zločinu, může plodit lepší výsledky než oddělený postup.

Problém identity

Mnoho debat již proběhlo o otázce, zda Turecko vzhledem ke svému civilizačnímu okruhu, kultuře a hodnotám patří do Evropské unie, či nikoliv. Kritici se soustřeďují na skutečnost, že Evropská unie by měla být sdružením stejného evropského bezpečnostního a civilizačního komplexu, kde Turecko nemá co dělat.

Debata ohledně identity Turecka ve vztahu k EU je velmi důležitá a její význam je v mnoha ohledech větší, než význam ostatních praktických bezpečnostních aspektů jeho přistoupení. Ty totiž mohou být reálně řešeny, ovšem psychologický aspekt identity obou aktérů a hlavně možnost jejich souladu je argument, který má daleko větší váhu. Současných sedmadvacet členských států má stejnou kulturu založenou na křesťansko-židovských základech, sdílí společné hodnoty často vycházející z těchto základů. Turecko je naopak zemí, jejíž kultura byla formovaná islámem a osmanskou historií, jeho geostrategickou polohou a kemalistickou ideologií. Za takové situace je debata ohledně souladu obou aktérů zcela na místě. Odlišná povaha jejich kultur ovšem nutně nepředstavuje důvod pro zatracení Turecka. Mluvíme-li o bezpečnostním aspektu jeho přistoupení, je nutné sledovat fakta a nesklouznout do nikam nevedoucí filozofické debaty o povaze obou aktérů. Skutečnosti jsou následující – oba považují za důležité stejné bezpečnostní hrozby, geografické priority, stejně tak i bezpečnostní partnery (NATO). Klíčové hrozby, které EU identifikovala ve své Evropské bezpečnostní strategii (ESS), najdeme i v bezpečnostní strategii Turecka. Tato země již dokázala, že její pojetí bezpečnosti je stejné jako členských států EU, a to skrze členství v NATO, OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a přidružené členství v ZEU (Západoevropské unii). Mimo to Turecko pomáhá také při naplňování cílů EBOP (Evropská bezpečnostní a obranná politika), což bylo umožněno smlouvami Berlín Plus.

Kulturní a náboženské hodnoty, ve kterých se Turecko odlišuje od ostatních států EU, mohou výrazně přispět ke schopnosti Unie jednat v globálním měřítku a s větším geopolitickým významem. Skutečnost, že islám je druhým největším a zároveň nejrychleji rostoucím náboženstvím světa a že spousta problémů současnosti, velké množství surovinových zdrojů atd., je lokalizováno právě v zemích vyznávajících islám, je jeden z důvodů, proč by členství Turecka v EU bylo výhodné. Tato země může poskytnout EU komunikační platformu s muslimským světem a své know-how v jednání s těmito státy. Toto tvrzení samozřejmě neplatí pouze pro vazby s muslimským světem, jeho komplexní vztahy, včetně obchodních, kulturních, jazykových, etnických a historických vazeb s kavkazským regionem by pro EU byly jistě také velkým přínosem.

Velká bezpečnostní rizika plynoucí z identity Turků lze spatřovat nikoliv po přistoupení do Evropské unie, nýbrž v případě jejich vyloučení z možnosti přistoupit k tomuto projektu. Více než 80 let jsou Turci vychovávaní v sounáležitosti k západu a Evropě. Mustafa Kemal Atatürk, řečený otec Turků, se snažil zemi sekularizovat a zmodernizovat, přičemž pokrok je v této zemi dodnes ztotožňován s evropanstvím. Ochota Turků přijímat tuto státní doktrínu vyplývá snad právě z toho, že nikdy nepoznali, jaké to je být kolonií nějaké evropské mocnosti, a tudíž jejich postoj k Evropě není zatížen historickou křivdou. V tom snad tkví i jejich pozitivní vztah k Evropě jako takové. Vzhledem k tomu, že proevropské turecké vlády vytvořily i v očích svých občanů ze vstupu do Evropské unie jakýsi společný a konečný cíl, který tito občané přijali za svůj, bylo by odmítnutí Turecka nejen nezodpovědné, ale hlavně velmi riskantní. Členství v EU je pro tureckou veřejnost určitým vyústěním kemalistické prozápadní orientace a finální potvrzení evropské identity Turecka.

Odmítnutí této země by nezpůsobilo pouze zklamání jejích obyvatel, ale vyústilo by také v hledání a případnou realizaci nějaké alternativní varianty ke členství, která by mohla spočívat v rozvoji panturkických, či panislámských projektů. Kromě toho se dá předpokládat, že by se nové ať nacionalistické či islamistické elity stavěly k EU negativně. Představíme-li si, že by se u hranic Evropy objevil 68 milionový zklamaný muslimský stát s již neloajálním postavením ke svým evropským sousedům a případně i s expanzionistickými záměry, s povzbuzeným ultranacionalismem a náboženským extremismem, ve kterém by navíc mohla vypuknout revoluce vedoucí k vystřídání bývalých proevropských elit, jedná se o hrozbu, kterou nelze brát na lehkou váhu. Takový vývoj by měl svou negativní odezvu nejen v ostatních muslimských státech, ale také v tureckých (muslimských) menšinách v evropských státech, které by si takovýto vývoj vyložily jako jasný důkaz o náboženské a ideologicky uzavřené křesťanské pevnosti Evropa.

Mluvíme-li o tureckých menšinách v Evropě, právě země, kde se nachází nejvíce Turků (Nizozemsko, Francie, Německo, Dánsko a další), se obávají, že by jejich zemi po přistoupení Turecka čekal další příval tureckých migrantů a narušoval tak jejich vlastní identitu. Na tento předpoklad se dá odpovědět jiným předpokladem, který říká, že přijetí Turecka do EU přesvědčí muslimy žijící v stávajících členských státech o kulturní toleranci EU a povzbudí je v jejich integraci do tamějších společností. Vrátíme-li se k ekonomické migraci, je třeba říci, že z určitého úhlu pohledu je naopak výhodná. Pokud vezmeme v potaz stále se snižující populační růst zemí EU s rostoucí očekávanou délkou života, což vede ke stálému snižování počtu pracující populace a tedy i k menšímu ekonomickému růstu, je tolik obáváná ekonomická migrace nezbytná k tvorbě ekonomického zisku. Turecká mladá pracovní síla by mohla velmi přispět k udržení ekonomického výkonu a prosperity EU.

Ekonomika a politika spíše než bezpečnost

Žádná jiná země žádající o vstup do EU zatím nevyvolala tak velkou debatu jako právě Turecko. Je to samozřejmě dáno jeho odlišnou povahou od zbývajících členských států, ale také jeho polohou či bezpečnostními aspekty.

Přistoupení Turecka by z bezpečnostního úhlu pohledu nepředstavovalo pro EU výraznější hrozby, ale naopak by mohlo přinést EU jisté výhody. Žádný bezpečnostní argument nemůže vést k odmítnutí Turecka už z toho důvodu, že transnacionální povaha současných bezpečnostních problémů znamená, že budou ohrožovat EU bez ohledu na to, zda Turecko bude, či nebude členem. Odmítnutí Turecka by naopak mohlo vyvolat vznik hrozeb nových a možná ještě daleko závažnějších.

Klíčovým kritériem pro vstup Turecka tedy pravděpodobně budou ekonomické, sociální a politické faktory. Zatím se ovšem zdá, že EU dokáže namotivovat Turecko k naplňování svých kodaňských kritérií a dalších požadavků a je pouze otázkou času, kdy Turecko dosáhne úrovně vhodné pro přistoupení. Pak se EU bude muset konečně shodnout na odpovědi na otázku, která se často skrývá za mnoha argumenty kritiků přistoupení Turecka, a to zda je ochotna mít uvnitř svých hranic muslimského partnera.


Autor je studentem Fakulty sociálních studií MU Brno, 3. ročníku oboru mezinárodní vztahy a evropská studia, 1. ročníku oboru politologie. Kromě toho působí také jako tajemník Studentské sekce Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity.

Další zdroje

REKLAMA
REKLAMA