Česká pozice vůči revizi evropské klimatické politiky podrývá globální snahy i národní zájem

Česko si postojem v evropských jednáních o snižování emisí podrývá vlastní pozici, píše Kateřina Davidová z Centra pro dopravu a energetiku.
effort sharing regulation ČR
© Shutterstock / vipman

V pátek 13. října se v Bruselu sejdou ministři životního prostředí všech členských zemí a budou jednat o novelizaci nařízení o sdílení úsilí (tzv. Effort Sharing Regulation či ESR).

Effort Sharing Regulation je jedním ze dvou základních stavebních kamenů klimatické politiky EU a důležitým nástrojem k dosažení cílů Pařížské dohody (kterou již jako poslední stát EU ratifikovala i Česká republika). V rámci ESR jsou pro členské státy nastaveny závazné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů v sektorech, které nejsou obsaženy v EU ETS, tedy např. doprava, zemědělství, budovy či odpad, které dohromady představují téměř 60 % emisí v celé EU.

V současnosti se v Radě EU rozhoduje o tom, jak bude tento systém nastaven pro roky 2021-2030, tedy podle mnoha projekcí v letech klíčových pro snahu udržet globální oteplování pod 2°C či dokonce 1,5°C, jak bylo přijato v Pařížské dohodě. Současný cíl ESR snížit emise o 30 % do roku 2030 je ovšem na dosažení tohoto závazku nedostatečný.

Zatímco se navenek Evropská unie tváří jako neohrožený lídr v boji proti globálním změnám klimatu, uvnitř již tak neohrožená není. Podle studie, kterou nedávno publikovala organizace CAN Europe, se EU chová pokrytecky a když přijde na řadu vyjednávání o konkrétních podobách opatření na snižování emisí, zaostávají její činy za slovy. Příkladem toho je právě nadcházející debata o budoucí podobě ESR.

Většina států by ve skutečnosti nemusela první čtyři roky dělat vůbec nic.

Místo aby se zástupci Komise a členských zemí pokusili systém zefektivnit, a dát tak evropské klimatické politice silný reálný základ, snaží se naopak zachovat již existující slabé cíle a legislativní skuliny.

Stávající podoba nařízení kalkuluje s příliš vysokým výchozím bodem pro snižování emisí, což znamená, že většina států by ve skutečnosti nemusela alespoň první čtyři roky dělat vůbec nic, a cíle by přesto dodržela. Obchod s ESR kredity by také nefungoval, jelikož by žádný stát nepotřeboval jednotky dokoupit. Díky legislativním skulinám pak mohou státy například přenášet přebytečné kredity z předchozích období do budoucích, a ještě více tím snižovat potřebu reálného omezování produkce emisí.

Jak poznamenal Wendel Trio, ředitel CAN Europe: „Členské státy možná mluví o klimatické akci, ale za zavřenými dveřmi se jejich zástupci snaží dělat co je v jejich silách, aby zajistili, že jejich země nebude muset podnikat žádné reálné kroky.“ V evropské politice není výjimkou, že se každý stát snaží bít za to, co považuje za svůj nejlepší národní zájem. V tomto případě je však tento zájem často dosti krátkozraký, a některé členské státy tak nejen jednají proti zájmu planety, ale i proti svému vlastnímu.

Česká republika v evropských debatách o budoucí podobě ESR zastává pro sebe dosti nelogické stanovisko.

Dobrým příkladem toho je Česká republika, která v evropských debatách o budoucí podobě ESR zastává pro sebe dosti nelogické stanovisko. Snaha o co nejvolnější cíle snižování emisí pro nás není výhodná, jelikož dle projekcí budeme schopni splnit i ty nejambicióznější z diskutovaných cílů. Pokud by se tedy přijaly cíle přísnější, takové, které donutí alespoň některé země k razantnějšímu omezování svých emisí, bude moci Česká republika takovýmto zemím prodávat své přebytečné kredity.

Stejně tak by ČR pravděpodobně těžila z přílivu zahraničních investic, jelikož by u nás náklady na snižování emisí byly nižší než v některých okolních zemích, a tudíž by se u nás vyplatilo investovat. Žádné z těchto výhod však nepocítíme, pokud budou cíle tak nízké, že je bez větších snah splní úplně všichni.

Pokud chce vláda zlepšit kvalitu vzduchu v ČR, je podpora vyšších cílů logickým krokem.

Kromě těchto čistě pragmatických důvodů by pro ČR bylo výhodné prosazovat ambicióznější cíle i z důvodu zdraví a ekonomické prosperity českých občanů. Osobní automobilová doprava a domácí vytápění kotli, které jsou právě zahrnuty v ESR, jsou jedni z největších znečišťovatelů ovzduší u nás. Pokud chce vláda opravdu zlepšit kvalitu vzduchu v ČR, jak tvrdí, pak je podpora vyšších cílů ESR logickým krokem.

V neposlední řadě je pro nás z dlouhodobého hlediska již nyní výhodné podnikat kroky k co nejplynulejšímu přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku, mezi něž patří podpora inovací, obnovitelných zdrojů či energetické účinnosti. Snažit se o to, aby legislativa týkající se těchto otázek na evropské úrovni byla co nejefektivnější, je proto v našem nejvyšším zájmu.

Zastávat kontraproduktivní pozici z důvodu, že ji zastávají někteří naši sousedé, je nelogické a nechat si kvůli tomu ujet vlak aktivní energetické transformace by bylo velkou chybou.

Autorka působí v nevládní organizaci Centrum pro dopravu a energetiku (CDE).

REKLAMA
REKLAMA