Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #30

Rovné zastoupení mužů a žen z pohledu EU, portfolio Věry Jourové nebo průmyslová politika EU. To a mnohem více zajímalo přední evropské think-tanky a akademické instituce. EurActiv ve spolupráci s českým think-tankem Evropské hodnoty přináší pravidelný souhrn jejich nejzajímavějších výstupů.

Evropské hodnoty (k think-tankům)
http://euractiv.cz

Pokroky EU v rovném zastoupení mužů a žen
Advances in EU Gender Equality: Missing the mark?
Vilde Renman a Caroline Conroy; The Centre for European Policy Studies

Rovnovážně zastoupení žen a mužů bylo jedním z hodně rezonujících témat během sestavování nové Komise. Tento problém je tolik skloňovaný zejména proto, že rovnost mezi muži a ženami patří mezi základní společné hodnoty, na kterých je Evropská unie postavena. Avšak její vlastní instituce stále tento princip zcela nedodržují. Zejména pak Evropský parlament.

Navzdory faktu, že je Evropský parlament (EP) institucí, která by měla zosobňovat stejnoměrné zastoupení občanů Unie, není na tom tak dobře, co se vyvážené reprezentace obou pohlaví týče. Poslanci sami přitom dali Jean-Claude Junckerovi podmínku, že neschválí kolegium komisařů, pokud v něm bude méně žen než v předchozím funkčním období. Novému předsedovi Komise se podařilo vybrat devět komisařek, což je úspěch. Sám parlament, jak již bylo zmíněno, v dodržování principu genderové vyváženosti už tak úspěšný není.

V posledních volbách do EP se objevovaly pozitivní vyhlídky na zvýšení počtu žen. Výsledek však ukázal, že se jejich podíl zvýšil pouze o 2 %. Pokud by však tento pomalý nárůst byl doprovázen dosazováním žen do vyšších pozic, byl by problém jejich malé reprezentace vyvážen. Ani k tomu ale nedochází. Pět ze sedmi politických skupin zastoupených v Evropském parlamentu je vedeno muži. V rámci jednotlivých výborů bychom pak mohli najít jisté zlepšení, avšak ani zde se nejedná o nic převratného. Za prvé protože výbory, ve kterých se podíl žen zvýšil, již předtím patřily k těm s jejich vysokým zastoupením ve svých řadách. Druhý důvod pak hledejme ve vedení jednotlivých výborů. Počet předsedkyň se sice také zvýšil (z osmi na deset), ale důležité je si uvědomit, že portfolia se mezi sebou výrazně liší v důležitosti a vlivu. A ta, která řídí ženy, nepatří mezi nejvlivnější (určeno podle množství legislativy, kterou daný výbor projedná v rámci řádné legislativní procedury).

Celkový počet zastoupených žen v institucích EU se tedy sice pořád pomalu zvyšuje, avšak jejich role je stále diskutabilní. Mezi Evropany je proto nadále rozšířen názor, že ženy čelí v procesu získávání pozic skutečným překážkám. Podle průzkumů veřejného mínění je přitom vyvážené zastoupení obou pohlaví ve vedoucích pozicích něčím, co občané Unie chtějí. A 61 % z nich si také myslí, že EU by měla být tím, kdo tento problém bude řešit.  Unie by také měla vzít na vědomí, že pokud chce skutečně získat legitimitu, její instituce by se měly stát příkladem pro celou společno


Spravedlnost a vnitřní věci v Junckerově Komisi: Oblast, od které se hodně čeká
The Juncker Commission: A New Start for EU Justice and Home Affairs Policy
Sergio Carrera a Elspeth Guild; The Centre for European Policy Studies

Každá Evropská komise (EK) při svém vzniku na základě svých vlastních priorit pozměňuje náplň a sílu portfolií jednotlivých komisařů. Ani Junckerova není výjimkou. Mezi nejzajímavější změny patří ty v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV), která byla velkoryse posílena. Svědčí o tom už to, že první místopředseda EK Frans Timmermans má vedle meziinstitucionálních vztahů, lepší regulace a Listiny základních práv EU na starosti poprvé v historii EK i otázky právního státu, které byly až doposud plně v gesci národních vlád. Posílení SVV dokládá i Timmermansův úkol koordinovat činnost všech tří komisařů a pod ně spadajících generálních ředitelství s portfolii, jež do oblasti SVV patří (tj. vedle jeho portfolia i to Věry Jourové, odpovědné za spravedlnost, spotřebitelskou politiku a rovnost pohlaví, a Dimitrise Avramopouluse, s odpovědností za migraci a vnitřní věci).

Do SVV jako celku jsou vkládány velké naděje zejména v ohledu posilování občanských práv a právního státu napříč EU, které se ovšem nejspíše setká s odporem jednotlivých zemí, jež by tím přišly o další kousek své svrchovanosti ve prospěch Unie. Aby toho SVV dosáhla, je nutné ve spolupráci s Parlamentem, ale i Komisí, pro občanské svobody vytvořit vlastní akční program, vycházející z Lisabonské smlouvy a Listiny základních práv EU, a také nové nástroje k monitorování situace v jednotlivých zemích. V neposlední řadě musí též disponovat mocí státy za jejich prohřešky sankcionovat.

Vedle toho se očekává celkové zprůhlednění oblasti SVV dalším unijním institucím, a to zejména Parlamentu, u kterého se v následujících pěti letech předpokládá významný růst vlivu na vytváření norem Komisí. Velmi důležitým úkolem navenek je pak obrana svobody pohybu, nejen coby principu svobodného trhu, nýbrž i jako důležitého symbolu, který je v posledních letech těžce zkoušen.

Očekávání panuje i u jednotlivých portfolií. Jmenování komisařem, který je odpovědný za migraci, občana Řecka, které je jednou ze zemí nejvíce zasažených prvotními dopady imigrace do EU, je nadějí na prosazení dělby břemene zemí, které čelí náporu ilegálních migrantů, mezi všechny státy Unie, a také na vytvoření obecné unijní pracovní a imigrační politiky, která by jak imigrantům, tak správním institucím zjednodušila jejich pozice. Pro komisařku pro spravedlnost (ve spolupráci s komisaři zabývajícími se digitální agendou) bude po skandálech s odhalením špionážních programů USA či Velké Británie (které velmi poškodily důvěru Evropanů v soukromí a svobodu na internetu) výzvou například vytvoření silného rámce nejen pro ochranu soukromých dat a whistleblowerů, ale také posílení pravomocí unijních bezpečnostních agentur v tomto směru. Vedle toho se komisařka bude pravděpodobně podílet i na zlepšení míry ochrany autorských děl či navýšení dostupnosti veřejných informací.


Cílené dlouhodobé refinanční operace (TLTRO): Revitalizují úvěrování v eurozóně?
Targeted longer-term refinancing operations (TLTROs): Will they revitalise credit in the euro area?
Daniel Gros, Cinzia Alcidi a Alessandro Giovannini; The Centre for European Policy Studies

V červnu 2014 Evropská centrální banka oznámila plánované provádění řady cílených dlouhodobých refinančních operací (TLTRO). Toto opatření, doprovázené dalšími nestandardními monetárními zásahy, má za cíl obnovu toku financí do soukromého sektoru a podnícení inflace prostřednictvím reaktivace běžného transmisního mechanismu. V minulých letech totiž ECB nabyla obavy z negativních dopadů dosavadního zeštíhlování její rozvahy. To přitom kontrastuje s opačnými praktikami mnohých centrálních bank vyspělých západních ekonomik a může být příčinou přiškrcení úvěrování. Skutečností ale je, že mezi vývojem rozvahy ECB a úvěrových trhů není výrazná korelace. Tu by měly právě TLTRO nastolit.

Banky v eurozóně mohou pod schématem TLTRO získat jisté procento z jimi poskytnutých úvěrů a obdržet tak vyšší likviditu. ECB však není originálním tvůrcem tohoto nástroje. Při jeho sestavování se totiž nechala inspirovat příkladem Velké Británie, která obdobné operace již prováděla, a to se stejným cílem obnovení vazby mezi reálnou ekonomikou a politikou centrální banky. Výsledkem tohoto programu sice bylo navýšení likvidity britských bank, ty ale zdaleka nevyužily všech poskytovaných zdrojů. Přesto došlo ke snížení nákladů financování pro zapojené banky a také k růstu úvěrování, které překročilo očekávání z doby před ohlášením programu.

TLTRO se snaží vypořádat s často skloňovaným nízkým úvěrováním bank, jež je příznačné zvláště pro periferii. Zdá se však, že strana nabídky nemusí být oním oživení brzdícím problémem. Dostupnost úvěrů se naopak i na periferii zlepšuje a jen málo malých a středních podniků dle průzkumů vnímá zhoršení přístupu k financování. Ani pohled na stranu poptávky ale nutně nerozuzlí hádanku nízkého kreditu. Skutečnou překážku mohou představovat měnící se ekonomické struktury, které zesilují běžné problémy úvěrových trhů – především informační asymetrii. V jejím důsledku totiž banky uměle omezují přidělování jinak dostupných úvěrů. Právě s touto překážkou se tak musí vypořádat, a to identifikací správných parametrů, jejichž prostřednictvím budou schopny přesněji vyhodnotit rizika.


Reformou evropského vládnutí k legitimnější a efektivnější federaci národních států
Reforming Europe’s Governance for a more Legitimate and Effective Federation of Nation States
Yves Bertoncini a António Vitorino; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Evropské volby konané letos v květnu přinesly řadu politických vzkazů týkajících se unijních politik, a to především s ohledem na rovnováhu mezi úspornými opatřeními a růstem nebo na závazky EU v mezinárodním prostředí. Výstupy voleb pouze zdůraznily potřebu přenastavit a vyjasnit povahu unijních sil a způsob jejich fungování. Činitelé s rozhodovací pravomocí by měli svoji energii a pozornost směřovat na výzvy ekonomické, sociální, geopolitické a otázky identity. Samotné unijní instituce pak musí být ve svém fungování natolik efektivní a razit takovou cestu politických odezev, které prokážou žádoucí dopad na image EU.

Politický a ekonomický systém EU prošel od přijetí Lisabonské smlouvy řadou změn, avšak bylo by žádoucí k nim doplnit další. V krátkém horizontu je nutné pracovat s mýtem, že 80 % zákonů členských států má původ ve Společenství. V rámci toho by měly být dodány jasné a věcné argumenty, že podíl unijní legislativy se více blíží 20 než 80 %, a to s ohledem na odlišnosti mezi jednotlivými sektory. V dlouhodobém horizontu bude nezbytné pozměnit zavádějící frázování smluv, které naznačuje, že vzdělání, průmysl a sociální politika spadají do kompetencí EU.

Stávající unijní instituce by zasloužily více transparentnosti. Například Rada ležící v samotném srdci rozhodovacího procesu patří mezi nejméně známé instituce. Tento politický paradox by měl být vytlačen sadou reforem navržených k podpoře unijní legitimity a taktéž by měla být umožněna rozhodnutí, která nespadají do provenience Evropské rady. Ta by se poté byla schopna zaměřit na přijímání širších směrů, které EU potřebuje.

S ohledem na Hospodářskou a měnovou unii (HMU) je z politického a institucionálního hlediska nutné především vyjasnit rozložení kompetencí v rámci HMU, zlepšit vládnutí v eurozóně, posílit její parlamentní dimenzi a organizovat v rámci ní diferenciaci. Analýza povahy různých kompetencí EU v kontextu HMU dovoluje poznamenat, že vztahy mezi Unií a členskými státy reflektují čtyři odlišné politické režimy, které mají extrémně variabilní dopad na národní suverenitu. Jedná se o režimy MMF, OSN, „hyper-OBSE“ a režim Světové banky.

I když navržené operativní změny nemusí být revoluční, jeví se přinejmenším jako nejlepší možnosti dostupné pro eurozónu a EU s její institucionální základnou. Takovéto změny by totiž mohly posloužit k posílení jejich legitimity a sebevědomí, díky čemuž by se mohly lépe soustředit na výzvy, kterým potřebují čelit. Navíc lze jistě tvrdit, že oživení institucí bude mít zásadní dopad na budoucí vývoj evropské integrace.


Průmyslová politika v EU: Průvodce těžko uchopitelným konceptem
Industrial Policy in the EU: A Guide to an Elusive Concept
Xavier Vanden Bosch; Egmont – The Royal Institute for International Relations

V posledních letech jsme svědky obnovení zájmu EU o aktivní průmyslovou politiku. Komise v nedávné době předložila řadu iniciativ v této oblasti, a to i přesto, že koncept průmyslové politiky postrádá přesnou definici. Jaký je rozsah unijní průmyslové politiky a jaké jsou její cíle?

Ve své nejširší definici je průmyslová politika jakýkoliv typ intervence nebo vládní politiky, která se snaží o zlepšení podnikatelského prostředí nebo o změnu struktury ekonomické aktivity za účelem hospodářského růstu a společenského blahobytu. Na rozdíl od monetární či obchodní politiky, popřípadě politiky hospodářské soutěže, nemá průmyslová politika jasně identifikovatelné soubory cílů, politických nástrojů a institucí či legislativní rámec vymezující prostor pro průmyslovou politiku. Pravomoci Unie jsou v této politice poměrně omezené, většina rozhodnutí je uskutečňována na národní a regionální úrovni. Současné institucionální řízení průmyslové politiky se tak vzhledem k nejednotnosti konceptu stává složitým a roztříštěným.

V rámci strategie Evropa 2020 předložila Komise sadu strategických dokumentů v oblasti průmyslové politiky ve snaze posílit evropský průmysl v éře globalizace. Deklarovaným cílem EU je zajistit 20% podíl průmyslu na HDP do roku 2020. Aby tyto cíle mohla Unie splnit, musí se zaměřit na zlepšení soudržnosti a zjednodušení politik na národní a evropské úrovni. Je rovněž nezbytné zajistit jednotu napříč členskými zeměmi v otázkách společného zájmu a stanovených priorit, neboť bez jejich aktivní podpory nemůže být průmyslová politika organizovaná na unijní úrovni účinná. Komise musí například prostřednictvím Evropského semestru vhodně koordinovat činnosti v celé Unii, neboť koherentní průmyslové politiky lze dosáhnout pouze za předpokladu, že je postavena na silné, víceúrovňové spolupráci v širokém spektru politik.


Malý stát ve velké Unii: Irská zkušenost
A Small State in a Large Union: The Irish Experience
Brendan Halligan; The Institute for International and European Affairs

Padesát let po získání nezávislosti se v roce 1973 Irsko – v evropském měřítku malá, chudá země na okraji zájmu – stalo členem Evropského hospodářského společenství (EHS). Během čtyřiceti let svého členství dokázali irští politici překonat nepříznivé dědictví historie a nevýhody plynoucí z velikosti a odlehlosti země. Dnes je Irsko jednou z nejbohatších zemí osmadvacítky a je v centru integračního procesu EU. Může posloužit irská zkušenost jako vzor pro ostatní malé státy Unie?

Za přeměnou Irska, které se navzdory ekonomickému, institucionálnímu a politickému handicapu stalo příkladem pro ostatní malé země, stojí zejména vhodná diplomatická strategie vycházející z tamních predispozic. Tuto strategii vystihuje irské přísloví: „Kdo není silný, měl by být chytrý.“ Vedle vlastního politického a diplomatického umu nelze nezmínit i šťastné načasování vstupu do EHS. Regionální fond byl založen ve stejném roce, kdy Irsko přistoupilo do Společenství. Tento fond a později i sociální fond se stal pro Irsko významným zdrojem finančních prostředků investovaných do reforem zemědělství, infrastruktury či do zvyšování kvalifikace pracovní síly. Převážně agrární Irsko rovněž výrazně těžilo ze Společné zemědělské politiky. V neposlední řadě přístup Irska k evropskému trhu znamenal příliv zahraničních investic, zejména ze Spojených států, což vedlo k zavedení high-tech ekonomiky. 

Hlavním důvodem prudkého ekonomického rozvoje Irska je však zmíněná „chytrá“ strategie používaná konstantně více než čtyřicet let bez ohledu na politické složení vlády. Tamní diplomacie je založena na přesvědčení, že je třeba přizpůsobit národní zájmy zájmům evropským, které především reprezentují Francie a Německo, neboť právě tyto dva státy převážně určují tempo a směr integrace. Dalším aspektem je podpora sdílené suverenity s ostatními členskými zeměmi. Důležitým předpokladem je také silné postavení Komise, která zaručuje, že žádný velký stát nevnutí svou vlastní diplomatickou agendu ostatním. Poslední bod irské diplomacie se opírá o důvěru Irska v evropskou integraci, a to i přesto, že členství v EU je „cesta do neznáma“, neboť není jasné, co těsné spojenectví s jinými zeměmi v budoucnu přinese.

Z irské zkušenosti plyne doporučení pro ostatní malé členské státy osmadvacítky: Je třeba nalézt vhodnou „chytrou“ strategii, se kterou dokážou co nejefektivněji zužitkovat své členství v Unii. To především znamená umně aplikovat svou měkkou sílu a s vhodným využitím omezených lidských zdrojů na politickém a diplomatickém poli překonat handicap malé a periferní země. Jedině tak může zabránit nebezpečí, že bude ignorována.


Nový systém volby předsedy Komise: Zlepší se nyní reprezentace občanů EU?
The Spitzenkandidaten process has “presidentialised the Commission, but only time will tell whether it allows for better representation of citizens’ views
Andrew Glencross; LSE European Politics and Policy Blog

Dne 10. září ohlásil Jean-Claude Juncker svůj návrh budoucí sestavy Evropské komise. On sám jako její předseda byl jmenován na základě nově zavedeného systému zvaného Spitzenkandidaten (jedná se o proces, v němž evropské politické strany navrhnou před volbami do Evropského parlamentu své kandidáty na předsedu Komise, přičemž stát by se jím měl příslušník té, která dané volby vyhraje). Tento způsob jmenování můžeme chápat jako jistou formu prezidencializace uvnitř EU, která by potenciálně mohla znamenat přechod k novému ústavnímu pořádku – vytváření politiky „zezdola,“ tedy občany a domácími politikami členských států (bottom-up přístup). Nicméně tato změna uvnitř Komise nenastane ihned a nelze ji ani považovat za jistou vzhledem k tomu, že samotné jmenování předsedy Komise je stále nepřímé.

Prezidencializace a přímá demokracie s sebou však přináší určitý potenciál. Mohla by například dopomoci k lepšímu spojení mezi vládou a občany Unie To však bude zřejmé poprvé až za pět let, kdy budou strany opět vybírat kandidáty na předsedu Komise. Voliči tak budou mít možnost například „potrestat“ Junckera za to, jak vykonával svůj úřad a volit jinou stranu.

Spitzenkandidaten systém by rovněž mohl pomoci odstranit deficit v zastoupení názoru veřejnosti v rámci evropských institucí. Ve výsledku se nicméně tento úkol zatím nedaří splnit, protože sám předseda stále není přímo volen, jak bylo již jednou zmíněno. V neposlední řadě by pak nově zavedený způsob volby mohl dopomoci ke snaze stran o mezinárodní kampaně, aby si zajistily silný mandát.

Nově používaný postup pro volbu předsedy Evropské komise s sebou nese samozřejmě také nutnou politizaci tohoto jinak ze své podstaty nezávislého orgánu. A právě její dopady můžeme sledovat již nyní na pokynech pro sbor komisařů, které Jean-Claude Juncker vydal. Zmiňuje se tam například o tom, že v reakci na kritiku úsporných opatření Unie budou posouzeny sociální dopady v případě nutnosti finanční pomoci některé ze zemí eurozóny.

Navzdory tomu však nemůžeme očekávat, že zásadní změna přijde přes noc. Evropská unie musí najít cestu, jak legitimizovat svůj ústavní vývoj a změny, které nastávají ve vztazích mezi národními státy a nadnárodními orgány.



Vize unijní energetické politiky
Elements of Europe’s Energy Union
Georg Zachmann; Bruegel

Unijní energetická politika (a její tři klíčové body, tj. udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek energií) se dá, zejména ve světle stále více znepokojující energetické závislosti na Rusku i vzhledem k malému globálnímu dopadu omezování emisí a nevoli k těžbě břidlicového plynu, stěží považovat za úspěšnou. Hlavním problémem je, že pro ni zatím neexistuje komplexní strategie. Možným řešením neutěšené situace tak je, na pozadí fungujícího vnitřního trhu s energiemi a emisními povolenkami, vytvoření atraktivního rámce pro investice do udržitelnosti unijní energetiky při růstu konkurenceschopnosti a ekologické šetrnosti.

Funkční trh s energiemi musí přenést obrovskou škálu prvků současného systému. Musí odstřihnout energetiku od dalších politik, například od politiky sociální. Nebylo by nadále možné například odmítat využívání břidlicového plynu. Aby dokázal pružně reagovat na nové okolnosti, bude trh vyžadovat profesionální institucionalizované vedení. V zájmu států je, aby se shodly na jeho co nejefektivnější podobě. V případě, že se tak nestane, zde zůstanou rozdílně regulované národní trhy propojené nespolehlivými přeshraničními dodávkami s nutností vysokých nákladů na obnovitelné zdroje a zajištění energetické bezpečnosti.

Bezpečnost dodávek energií ovšem trh s energiemi sám nezajistí, zvláště vzhledem k tomu, že jedny z nejvýhodnějších nabídek jsou z nespolehlivých zdrojů. Centrální rozhodnutí o čerpání z bezpečnějších, ovšem dražších zdrojů, by mohlo znamenat odliv investic, a tudíž je nutné najít kompromis. Nejschůdnější možností může být povinnost poskytovatelů zachovat nedotknutelné rezervní zdroje pro případ oficiálně vyhlášené krize, a to například udržováním smluv o dodávkách se záložním poskytovatelem, pravděpodobně z jiného státu či rovnou regionu, spolu se zajištěním potřebné infrastruktury. 

Reformu potřebuje dále trh s emisními povolenkami, který se ukázal jako nespolehlivý a zranitelný politickými intervencemi, přičemž stejně tak je nutné upravit praxi využívání obnovitelných zdrojů energie za účelem snižování emisí. V současnosti se na tomto poli využívá jejich co možná nejlevnější forma a takřka se nepodporují investice do inovací, které by ovšem v budoucnu mohly Unii posunout do čela možného světového trhu s obnovitelnými zdroji energií.

Úkolem do dalších let je v neposlední řadě i zvýšení energetické efektivity. Té by hypoteticky napomohla harmonizace národních regulačních systémů, ovšem vzhledem k velkým rozdílům mezi nimi by šlo o velmi bolestivý počin. Slibně se tak jeví spíše kompromis: rozdělení kompetencí mezi regionální, státní a unijní úroveň vládnutí podle toho, která z nich dokáže daný problém řešit nejefektivněji.

Další zdroje

REKLAMA
REKLAMA