Neutrální státy EU

V Evropě je pět neutrálních států: Irsko, Rakousko, Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Čtyři z těchto států jsou zároveň členy Evropské unie a podílejí se tak na společné zahraniční a obranné politice EU. Některé z těchto států se zároveň podílejí na programu Severoatlantické aliance Partnerství pro mír. U popisovaných zemí externími i interními vlivy došlo k posunu konceptu neutrality. Nové hrozby (terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, HIV/AIDS apod.) způsobily, že neutrální státy hrají v mezinárodních vztazích mnohem aktivnější roli než dříve.
Švýcarská vlajka
zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: creativedoxfoto

(Zveřejněno 31.5.2006; neaktualizováno)

Zásadní vývoj:

  • 1955: Rakousko vyhlašuje trvalou neutralitu
  • 1972: Irsko vstupuje do Evropské unie
  • 1993: přijetí Maastrichtské smlouvy, zavedení Společné zahraniční a bezpečnostní politiky
  • 1994: summit NATO zahájil program Partnerství pro mír
  • 1994: Švédsko, Finsko se připojují k programu Partnerství pro mír
  • 1995: Rakousko, Finsko a Švédsko vstupují do Evropské unie
  • 1995: Rakousko se připojuje k programu Partnerství pro mír
  • 1997: Švýcarsko schválilo individuální dokument o účasti na programu vojenské spolupráce PPM

Souvislosti:

Čtyři neutrální státy EU i Švýcarsko vybízejí ke komparaci. Je mezi nimi nicméně řada rozdílů. Jedním ze společných faktů je, že veřejné mínění nadále podporuje jejich neutralitu. Do určité míře se dá mluvit o „kultuře neutrality“. Všechny čtyři neutrální státy EU se také pozitivně dívají na rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky.

Přistoupení tří neutrálních států k EU v roce 1995 ovšem nebylo z tohoto hlediska bezproblémové. Rakousko, Švédsko a Finsko byly vnímány jako potenciální problém pro plány na SZBP. Tyto státy se pak ale do spolupráce v této oblasti plně zapojily a nepodmiňují svou účast v SZBP.

Nedá se říci, že by spolu neutrální státy EU z titulu své neutrality spolupracovaly. Vysvětlením je především rozdílná interpretace jejich neutrality a odlišné preference. Tyto státy nevystupují jako blok.

Témata:

Rakousko

Rakouská republika přijala koncept tzv. trvalé neutrality již v roce 1955. Trvalá neutralita byla definována jako způsob, jak si udržet politickou nezávislost a teritoriální nedotknutelnost. Za porušení tohoto konceptu však lze považovat již vstup země do OSN a vyvíjení konceptu tzv. aktivní neutrality.

Maastrichtská smlouva zavádí Společnou bezpečnostní a obrannou politiku, která se tak stala součástí acquis a měla být převedena do rakouské legislativy. Rakušané v referendu v roce 1994 schválili vstup své země do Evropské unie. Parlament odsouhlasil dodatek rakouské ústavy vysvětlující, že účast Rakouska v SZBP není v rozporu se zákonem o neutralitě z roku 1955. Po ratifikaci Amsterodamské smlouvy parlament ústavu znovu doplnil prohlášením, že Rakousko se může účastnit tzv. Petersberských úkolů.

I když je tedy Zákon o neutralitě nadále v platnosti, byl redukován výše zmíněným vývojem: Rakousko se nepřipojí k žádné vojenské alianci a nepovolí přítomnost cizích jednotek na svém území.

Rakouskou bezpečnostní politiku určuje Rakouská bezpečnostní a obranná doktrína, která byla přijata parlamentem 12. prosince 2001.

Rakousko se v budoucnosti jen těžko vzdá své neutrality. Ta se těší i vysoké podpoře veřejnosti. Řada Rakušanů neutralitu považuje za součást své národní identity.

Co se týče rakouských politických stran, především ÖVP a FPÖ považují neutralitu za překonanou a vyzvaly v minulosti k připojení Rakouska k NATO. Jejich hlasy v tomto směru nicméně poslední dobou opět utichly. Všechny strany zdůrazňují další vývoj EBOP. Popularita Severoatlantické aliance v Rakousku především utrpěla při kosovské krizi v roce 1999 a invazi do Iráku (přestože se v druhém případě nejednalo o operaci NATO). V té době byla v Rakousku neutralita „znovuobjevena“.

Finsko

Při formulaci finské zahraniční a bezpečnostní politiky hrály hrála hlavní roli geopolitická a historická zkušenost. Od konce druhé světové války se Finsko podřizovalo externím vlivům. Kvůli sousedícímu Sovětskému svazu bylo velmi zranitelné. Během studené války Finsko vedlo politiku neutrality – na jedné straně se snažilo chránit své území, na druhé straně chtělo dostát svým povinnostem plynoucím z bilaterální smlouvy se Sovětským svazem. Kvůli komplikovanému vztahu Finska k SSSR se finská neutralita lišila od neutrality Švédska, Rakouska či Švýcarska.

Konec studené války finské zahraniční politice otevřel ruce. Finové neutralitu nepovažovali za součást své národní identity – tak jak tomu bylo v případě Švédska či Švýcarska. Finská zahraniční politika se od počátku devadesátých let především snažila potvrdit svou sounáležitost se Západem, která z historického a geografického hlediska, kdy země byla na pomezí Východu a Západu, nutně nemusela být samozřejmostí.

Finsko se již v roce 1995 připojilo spolu se Švédskem a Rakouskem k Evropské unii. Od vstupu si občané slibovali zvýšení bezpečnosti. Finsko ale nemělo ale v úmyslu vstoupit do NATO.

Diskuse o případném členství v Severoatlantické alianci se ve Finsku postupem času zintenzivňuje. V prezidentských volbách v lednu 2006 se dokonce členství v NATO stalo jedním z hlavním témat. Tarja Halonen, znovuzvolená prezidentka, v kampani zdůrazňovala, že nevidí důvod, proč by se Finsko mělo připojit k NATO. Na druhou stranu její hlavní protikandidát Sauli Niinistö vážně uvažoval o členství. Podpora vstupu země do Aliance ale mezi Finy není vysoká. V porovnání s ostatními neutrálními evropskými státy jsou bezpečnostní témata a problém neutrality ve Finsku nejvíce veřejně diskutovány.

Irsko

Základy irské neutrality jsou stanoveny v článku 29 irské ústavy. Irskou neutralitu definuje především nezapojování do vojenských aliancí. Již několik irských vlád se zavázalo, že se nepřipojí k vojenské alianci, aniž by se k tomu měli možnost vyjádřit občané. To se stalo i v roce 2002, kdy Irové souhlasili se Smlouvou z Nice a zároveň odsouhlasili dodatek ústavy, který Irsku znemožňuje účastnit se evropské obrany bez souhlasu v dalším referendu.

Irsko v současnosti není členem žádné vojenské aliance. Za hlavního garanta své bezpečnosti považuje Organizaci spojených národů.

Podle vyjádření irské vlády Irsko není „ideologicky neutrální“. Irsko se snaží hrát aktivní roli v prevenci konfliktů a operací na udržení míru. Irsko chce hrát na mezinárodním poli konstruktivní roli.

V případě irské neutrality hrají důležitou roli četná referenda o evropských záležitostech. Neutrality se určitým způsobem dotýkalo každé z uskutečněných lidových hlasování.

Švédsko

V případě Švédska hrál konec studené války pro vnímání neutrality zásadní význam. Dramaticky se změnilo geopolitické prostředí pro švédskou bezpečnostní politiku, přišla nová realita s novými výzvami.

Švédsko se v roce 1995 stalo členem Evropské unie a začalo se plně účastnit i spolupráce v rámci EBOP. Švédsko se také zapojilo do programu NATO Partnerství pro mír.

Podobně jako v případě Irska, ani švédská neutralita zemi neznemožňuje aktivně se podílet na budování mezinárodní bezpečnosti.

Členství v EU má pro Švédsko z bezpečnostního hlediska zásadní význam. Švédsko Unii považuje za hlavní nástroj své zahraniční a bezpečnostní politiky. Švédsko se podílí na budování evropské bezpečnostní a obranné politiky.

Podpora členství v NATO je mezi Švédy velmi nízká. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že vstup do Severoatlantické aliance se těší podpoře jen asi 20 – 30% dotázaných, 40% je proti a 10 – 20% zůstává nerozhodnutých. Tyto nálady jsou již delší dobu poměrně stabilní s výkyvy např. v době úspěšných operací IFOR/SFOR, resp. během kosovské krize. Ke vstupu do NATO nyní neexistují žádné bezprostřední důvody, proto toto téma není živě veřejně diskutováno.

REKLAMA
REKLAMA