Polsko a ČR: Společné zájmy a témata

Velká země na sever od českých hranic – v minulosti opomíjená a někdy vnímaná s despektem, jejíž význam pro české zájmy je ale nepopiratelný. Jaká témata jsou pro Polsko a Česko společná a kam se vzájemné vztahy vyvíjí? Podívejte se na náš fact sheet.
Sobotka a Szydło
Český premiér Bohuslav Sobotka a polská premiérka Beata Szydłová; zdroj: Úřad vlády ČR

(Zveřejněno 26. února 2016)

Polsko a Česká republika: Podobné, ale ne stejné

V posledních desetiletích se vývoj v České republice a Polsku ubíral v hrubých obrysech velmi podobnými směry. Obě země prožily čtyři dekády v sovětském bloku a po pádu komunismu společně zamířily do NATO a později do EU, kde na ně čekaly podobné výzvy. Mají tak řadu společných zkušeností i zájmů.

Při podrobnějším pohledu mezi nimi zároveň najdeme řadu rozdílů. Ať už ve velikosti (Polsko je čtyřikrát větší než Česko), počtu obyvatel (Čechů je 10 milionů, Poláků 40 milionů), při pohledu na historické vazby (Polsko má kromě střední Evropy blízko také k baltským zemím, zatímco Česko zase k Balkánu) i v hospodářských parametrech.

„Příklady pro ilustraci: hodnota polského exportu převyšuje v posledních letech hodnotu českého exportu asi o jednu čtvrtinu, nikoli v násobcích. Domácí spotřeba hraje v celku polské ekonomiky mnohem významnější úlohu než v českém. Polský stát je v národním hospodářství mnohem významnějším vlastníkem než u nás stát český. Podíl zemědělské produkce a potravinářského průmyslu je v Polsku podstatně větší,“ uvádí příklady český velvyslanec v Polsku Jakub Karfík.

Jako konkrétní příklad lze uvést jednu z evropských otázek, ve které Česko a Polsko často tvoří společně s dalšími zeměmi střední Evropy vyjednávací koalici – klimaticko-energetickou politiku. Oba státy se shodnou na tom, že novější členské státy s méně výkonnou a energeticky náročnější ekonomikou by neměly nést příliš vysoké náklady dekarbonizace a společně trvají na zachování finančních a dalších kompenzací, které by umožnily tyto náklady lépe nést. Na druhé straně je ale Česko ochotnější přistoupit na kompromis s ambicióznějšími státy, jak se ukázalo například minulý rok při schvalování reformy systému emisního obchodování.

Důvod je prostý. Zatímco česká energetická koncepce počítá s postupným opouštěním výroby energie z uhlí, Polsko chce na tento zdroj, ze kterého v současné době vyrábí více než polovinu veškeré energie, spoléhat i nadále. 

„Z českého pohledu hraje zásadní roli požadavek, aby klimaticko-energetická politika nabízela dostatek prostoru pro rozvoj jaderné energetiky. Pro Polsko je důležité, aby společná politika v této oblasti umožňovala modernizaci energetického sektoru, která bude co možná nejhladší a nejméně bolestivá pro polské hospodářství, se zvláštním ohledem na otázku surovin,“ vysvětluje polská velvyslankyně v České republice Grażyna Bernatowiczová.

Společné zájmy a vývoj vzájemných vztahů

Polsku se v české zahraniční politice dlouho nevěnovala zvláštní pozornost. Změna nastala po vstupu do Evropské unie v roce 2004, kdy se objevil nový prostor pro rozvíjení visegrádské spolupráce, jejímž motorem vždy byla spolupráce česko-polská a myšlenky, které z ní vzešly. Stěžejními tématy se stala politika vůči zemím východní Evropy (v roce 2009 byl za českého předsednictví v Radě EU spuštěn projekt Východního partnerství, který vycházel z polského nápadu podpořeného Švédskem), bezpečnost v širokém slova smyslu včetně bezpečnosti energetické (viz také níže) a snaha o zlepšení infrastrukturního propojení.     

Díky intenzivnější komunikaci a společným projektům se mohly vzájemné vztahy rozvíjet a během několika let získaly strategický význam. Spolupráce probíhá jak na politické úrovni (a to i té nejvyšší, jak ukazuje pravidelné společné zasedání vlád), tak na úrovni pracovní (například i v rámci evropských institucí), má však také svůj ekonomický rozměr. Polsku například patří třetí pozice jak ve vývozu, tak i v dovozu České republiky. Česko je zase třetím nejvýznamnějším odbytištěm polského zboží a sedmým nejvýznamnějším exportérem do Polska. Společné projekty se rozvíjí také na úrovni občanské společnosti (od roku 2009 například funguje Česko-polské fórum).

Na politické rovině ovšem vzájemná spolupráce přirozeně do značné míry závisí na aktuálním nastavení vlád.

„Lineární rozvoj vztahů na ose Praha-Varšava byl v posledních dvou letech zpřetrhán,“ píše ve svém komentáři pro EurActiv ředitel Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál.

„Prvním mezníkem byly volby v České republice a nástup středo-levicové vlády. Česká strana sociálně demokratická sice má ve svých řadách několik osobností, které Polsku velmi dobře rozumí, avšak bylo patrné, že chyběly nápady, jakým směrem vztahy se severním sousedem rozvíjet. ČSSD navíc nemá v Polsku relevantního politické partnera. Už v době, kdy nastoupila k vládě, byla polská levice slabá a topila se vlastních problémech, aby nakonec po posledních volbách vypadla z parlamentní politiky úplně,“ vysvětluje.  

V Polsku se vláda změnila na podzim minulého roku, když ve volbách zvítězila dosavadní opoziční strana Právo a spravedlnost. Ačkoliv začala provádět změny ve fungování ústavního soudu nebo veřejnoprávních médií, které se setkávají s kritikou, v evropské a zahraniční politice se podle odborníků nedá očekávat výrazné odchýlení od dosavadního kurzu proevropské, i když sebevědomě smýšlející země. „Nové“ Polsko ale může klást větší důraz na některé tradiční otázky.

Konkrétně je to například bezpečnostní a obranná politika, energetická bezpečnost nebo podpora transformace zemí východní Evropy. Mezi prioritami České republiky se na druhé straně východní Evropa ztrácí, i kvůli rozmělnění politiky lidských práv a podpory transformačních aktivit. Méně intenzivně může být v Česku také vnímána potřeba stálé přítomnosti vojáků NATO, kterou požaduje Polsko a baltské státy.  

V zájmu České republiky je přitom podle odborníků zachování strategických vztahů s Polskem.

 „Praha přitom musí vzít v úvahu asymetrii této relace. Polsko si může hledat jiného klíčového partnera v našem regionu, což se ostatně již děje,“ píše ve svém komentáři Dostál. „V bezpečnostních otázkách rychle rozvíjí spolupráci s Rumunskem,“ dodává jeden z příkladů.

„Pokud by docházelo k oslabování bilaterální nebo visegrádské spolupráce kvůli odlišnostem v přístupu ke klíčovým tématům, jako je bezpečnostní a vojenská spolupráce, energetická bezpečnost nebo podpora zemí Východního partnerství a západního Balkánu, nelze vyloučit snahu po hledání dalších klíčových partnerů a formátů spolupráce ve střední Evropě,“ říká také tajemník pro analytickou činnost z českého ministerstva zahraničních věcí Jiří Čístecký.

„Kvůli tomu, že nejsme hraniční stát NATO a máme velmi slušně diverzifikovaný přísun energetických surovin, můžeme v Česku občas zaznamenat určité zlehčování stávající situace. Naše bezpečnost však zůstává klíčovým státním zájmem a především národním úkolem posilování vlastních schopností, ale zároveň i nedělitelnou součástí středoevropské bezpečnosti, a je proto v našem zájmu ji posilovat nejen v rámci NATO, ale také v bilaterální spolupráci s klíčovými partnery ČR, kam patří vedle Polska rovněž USA a Německo,“ řekl redakci.

Pozice Česka a Polska k vybraným tématům

EurActiv se ve svém dvoutýdenním speciálu „Polsko a ČR: Společné zájmy a témata“ zaměřil na tři vybraná témata důležitá v celoevropském kontextu: energetickou bezpečnost, migrační krizi a rozvoj jednotného digitálního trhu. Podívejte se, jak na tom obě země jsou:

Bezpečné dodávky zemního plynu

Jak již bylo řečeno, energetická bezpečnost je dlouhodobě jedním ze stěžejních témat Visegrádské skupiny a také česko-polské spolupráce. Obě země charakterizuje závislost na ruských dodávkách. Polsko dováží z Ruska přes 60 % zemního plynu. Česká republika odtamtud od konce 90. let importovala 75 %, zatímco zbývajících 25 % zajišťovaly dodávky z Norska. V minulém roce však dovoz z Norska výrazně poklesl. Na rozdíl od Polska však Česká republika disponuje lepším propojením do západní Evropy.

Na diverzifikaci cest i zdrojů začalo Polsko výrazným způsobem pracovat. K zahájení plně komerčního provozu se blíží terminál pro příjem zkapalněného zemního plynu (LNG) ve Svinoústí. V současné podobě bude disponovat dvěma zásobníky s celkovou kapacitou 320 tisíc metrů krychlových plynu ve zkapalněné podobě a ročně přes něj může být dovezeno 5 miliard kubických metrů (bcm) plynu, což odpovídá třetině polské roční spotřeby.

Polská vláda také po několika letech obnovila rozhovory o výstavbě plynovodu z Norska, prostřednictvím kterého by mohlo být podle posledních zpráv každoročně přepraveno přibližně 7 bcm plynu. S LNG terminálem, přístupem k norskému plynu a pokračujícími dodávkami z Ruska by mohlo mít Polsko v budoucnu k dispozici tři různé zdroje, což se shoduje s představou Evropské komise o tom, jak zajistit energetickou bezpečnost. Zároveň by to přineslo více konkurence a umožnilo rozvoj trhu s plynem.

Z toho by nakonec mohlo těžit i Česko, pokud by se podařilo realizovat myšlenku společného visegrádského trhu s plynem, kterou podporuje jak Praha, tak Varšava, která pomýšlí na vytvoření regionálního plynového uzlu. Propojený – a tedy větší trh – je atraktivnější pro dodavatele, vytváří větší konkurenci a usnadňuje diverzifikaci dopravních cest. V současné době se v rámci českého předsednictví V4 zkoumá, jaké překážky zatím realizaci myšlenky brání. Bližší výsledky by mohly být známy během jara. 

Jedním z chybějících prvků je fyzické propojení jednotlivých zemí. V případě Česka a Polska se čeká na realizaci projektu Stork II, který má být součástí takzvaného severojižního plynového propojení. To má zahrnovat interkonektory mezi zeměmi střední Evropy a zajišťovat na severu přístup k terminálu ve Svinoústí a na jihu k plánovanému terminálu v Chorvatsku. Projekt dlouhodobě patří mezi priority visegrádské spolupráce.

Stanoviska

„Oběma zemím záleží na tom, aby energetickou mapu Evropy – včetně střední Evropy – co nejdříve doplnilo efektivní plynové propojení, což je v souladu s polskou politikou maximální diverzifikace energetických zdrojů. Proto jsme také ve Svinoústí vybudovali terminál pro zkapalněný zemní plyn a vracíme se k rozhovorům o výstavbě plynovodu z Norska. S tím se váže také projekt společného visegrádského trhu s plynem, který má podporu ze strany obou zemí a je tím významnější, že se o něj zajímají také partneři mimo náš region. Jedním z jeho prvků je výstavba druhého interkonektoru mezi Polskem a Českem. Doufám, že se uskuteční v co nejbližším termínu,“ řekla EurActivu v nedávném rozhovoru polská velvyslankyně v Česku Grażyna Bernatowiczová.

Severojižní plynové propojení je také otázkou, která souvisí s plánovaným rozšířením plynovodu Nord Stream z Ruska do Německa. „Nord Stream by mohl ovlivnit konkrétní podobu severojižního plynového koridoru. Pokud by nebyla propojení zcela hotova, mohl by být koridor vybudován za účelem přepravy ruského plynu z Nord Streamu do střední a východní Evropy. Tak by se snížily kapacity dostupné pro plyn z neruských zdrojů a snížila by se motivace k budování nebo rozšiřování infrastruktury potřebné k diverzifikaci. Plynovod z Norska do Polska a LNG terminál nebo více terminálů v Baltském moři by na druhé straně znamenaly vytvoření jiného ‚koridoru‘ v severní Evropě, který by zajistil alternativu k ruským dodávkám a umožnil skutečnou konkurenci ve střední Evropě, a nejen jejím sousedství,“ vysvětlila redakci analytička varšavského Centra východních studií (OSW) Agata Łoskot-Strachotová.

Přečtěte si také náš článek „Z polské cesty k energetické nezávislosti může těžit i Česko. Čeká se na propojení“, který jsme v rámci projektu vydali.

Migrační krize

Na rozdíl od energetické politiky je migrační krize pro Česko i Polsko novým tématem. Jak se ukázalo během posledních měsíců, v otázkách migrace se obě země v mnoha ohledech shodují. Za klíčové považují například fungování takzvaných hotspotů, které mají registrovat migranty přicházející do schengenského prostoru přes do Řecko a Itálii. Zároveň se shodují, že je zapotřebí zajistit ochranu vnější hranice. Pohledy zemí na vznik pohraniční a pobřežní stráže, který na konci loňského roku navrhla Evropská komise, se však liší. Zatímco Česko plán Bruselu ve všech směrech podporuje, Polsku se nelíbí, že by stráž mohla zasahovat i bez souhlasu dotčeného státu. Rozdíl oproti české pozici je dán tím, že Polsko po Finsku kontroluje druhou nejdelší část vnější evropské hranice, zatímco Česko na vnější hranici neleží.

Obě země na evropské úrovni zastávají odmítavou pozici vůči přerozdělování uprchlíků napříč zeměmi EU. Tento názor dlouhodobě zastávají všechny státy Visegrádské skupiny, bývalá polská vláda však tento postoj v září, kdy se v Radě EU hlasovalo o relokaci 120 tisíc běženců, změnila a návrh Komise podpořila. Nová vláda Beaty Szydłové se zavázala, že závazek Polska dodrží, další relokaci by však v EU už nepodpořila.

Podle evropských kvót si Polsko přerozdělí zhruba 7 000 uprchlíků, Česko něco málo přes 1 200. V letošním roce chce polská vláda přijmout zatím 400 běženců, naopak do Česka by podle ministerstva vnitra mělo z Řecka a Itálie letos přicestovat 900 lidí. V rámci kvót však zatím ani jedna ze dvou zemí žádného uprchlíka nepřijala.

Cizinecký úřad Polska uvádí, že o status uprchlíka v roce 2015 požádalo 12 241 lidí, z toho největší část tvořili občané Ruské federace (7 922). Země zaznamenává poměrně velký počet žádostí také z Ukrajiny (v roce 2015 to bylo 2 295 a v roce 2014 2 318). Polsko uděluje status uprchlíka poměrně zřídka – v roce 2015 ho dostalo 349 lidí (z toho 203 Syřané) a v roce 2014 to bylo 262 lidí (115 Syřanů). V Česku loni požádalo o mezinárodní ochranu 1 525 lidí, z toho největší počet tvořili lidé z Ukrajiny (694), ze Sýrie (134) a z Kuby (128). Státní příslušníci Ruské federace tvořili oproti Polsku velmi malý počet – celkem 43 žádostí. Za rok 2015 česká vláda azyl udělila celkem 71 lidem, dalších 399 lidí získalo doplňkovou ochranu.

Jak je možné pozorovat z výše uvedených statistik, Polsko i Česko slouží jako cílové státy pro běžence z Ukrajiny. Tento fakt vlády obou zemí používají jako argumentaci pro jejich zdrženlivý postoj vůči přijímání uprchlíků z jiných regionů. Tvrdí, že pokud se situace na východě Ukrajiny zhorší, budou čelit přílivu běženců právě odtud.

Stanoviska

„Řešení migrační krize je možné pouze efektivním zásahem proti kořenům konfliktů v Iráku, Sýrii, Libyi a v zemích Afrického rohu. Pamatujme, že tyto cíle jsou ještě hodně daleko od jejich splnění, a proto bychom měli pro zmírnění této krize znovu získat kontrolu nad migračními toky na vnějších hranicích EU a vytvořit rámec pro komplexnější politiku migrace,” řekla začátkem února v Praze polská premiérka Beata Szydłová.

V Polsku, stejně jako v Česku, probíhá debata o migrační krizi a přijímání uprchlíků. „Neobjevuje se v ní nicméně příliš mnoho radikálních hlasů, zejména těch, které by se vyjadřovaly proti přijímání migrantů. Významnou roli sehrává postoj katolické církve, která se nestaví na podporu konkrétních řešení, ale odkazuje se na náboženské a morální přesvědčení Poláků, které by mělo mít vliv na přijímání finálních rozhodnutí. Samozřejmě, že jako v každé pluralitní společnosti se ve veřejné debatě i v médiích dostávají ke slovu představitelé různých proudů, což je v demokratických státech běžné,“ popsala v rozhovoru pro EurActiv polská velvyslankyně v České republice Grażyna Bernatowiczová.

„Tato debata je v Polsku významná, myslím však, že na diskusi v České republice se odráží i skutečnost, že Česko je přece jenom blíže aktuálně nejvýznamnější migrační trase. Za pozornost stojí, že také podíl cizinců na obyvatelstvu Česka je podstatně vyšší a strukturovanější než v Polsku,“ porovnává situaci český velvyslanec v Polsku Jakub Karfík.

Podle analytika Piotra Kaźmierkiewicze má ovšem před sebou polská společnost ještě dlouhou debatu. V současné chvíli prý totiž není na přijímání cizinců připravena. „Osobně se domnívám, že pokud v Polsku chybí širší debata na téma přítomnosti cizinců a rostoucích obav Poláků, není v blízké budoucnosti možné očekávat otevřenost vůči uprchlíkům přicházejících ze zemí mimo Evropu,” řekl redakci tento výzkumník polského Institutu pro veřejné záležitosti.

Podívat se můžete také na náš článek „Česko a Polsko k migraci: Je třeba stále počítat s uprchlíky z Ukrajiny“.

Digitální agenda

Do budoucna bude pro obě země důležitým tématem digitalizace. Oproti digitálně vyspělým státům EU, jako je Velká Británie či Estonsko, mají Česko a Polsko zatím co dohánět. Podle indexu DESI, který minulý rok vydala Evropská komise, se obě země řadí do skupiny států s nízkým výkonem. Česko je však na 17. příčce o něco lepší než Polsko, které se umístilo na 23. místě.

Vlády obou zemí ve svých digitálních strategiích zmiňují podobné priority, ať už jde o rozvoj infrastruktury, digitální vzdělávání, e-Government či podporu podniků prodávajících online. Shoda priorit je z velké části dána tím, že obě země vycházejí z evropské Strategie pro jednotný digitální trh. V digitální oblasti navíc spolupracují v rámci Visegrádské čtyřky.

V čem se však země liší, je inspirace od digitálně vyspělých států. Zatímco Polsko vidí jako vzor hlavně Velkou Británii, Německo či Franci, v případě Česka to je hlavně Estonsko nebo Izrael. Obě země se nechávají inspirovat také ve Spojených státech.

Rozdíly se dají pozorovat i v oblasti koordinace digitální politiky. Zatímco v Polsku funguje samostatné ministerstvo digitalizace, v Česku se o digitální agendu stará několik resortů, především pak ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo vnitra. Často proto dochází ke střetu kompetencí, na což si stěžují především tuzemské ICT firmy.

Podle indexu Evropské komise má Polsko lepší výsledky v oblasti e-Governemntu, tedy digitalizaci veřejných služeb. Polsko zde zaujímá 14. místo, Česko až 25. Naopak Česko je evropskou jedničkou v online obchodu a daří se i tuzemským start-upům. To je dáno například tím, že začínající firmy malých států od počátku vědí, že jim domácí trh nebude stačit, a snaží se proto vyvíjet své služby s ohledem na univerzální přístupnost po celém světě. Naopak start-upy ve 40 milionovém Polsku spoléhají především na domácí trh.

Stanoviska

„Ve všeobecném srovnání lze říct, že v poslední době Polsko lépe přistupuje k otázce koordinace politik zaměřených na digitalizaci, zaostává ale za Českem s ohledem na celkové využití ICT. Oba státy alokovaly poměrné velké částky ze strukturálních fondů na výstavbu vysokorychlostních sítí přístupu k internetu a podporu inovací,“ říká zástupkyně ředitele Aspen Intitute v Praze Maria Staszkiewiczová.

Že je Česko oproti Polsku v tomto ohledu v nevýhodě, si myslí i Dagmar Bartelsová ze společnosti Allegro Group. „Česká republika potřebuje digitálního lídra, Polsko už ho má! Jeho úloha je klíčová nejen v koordinaci národní digitální agendy, ale především k jejímu prosazování na regionální a evropské úrovni,“ řekla EurActivu.

Tématem jsme se zabývali také ve článku „Digitální agenda v Česku a Polsku: Co mají země společné a v čem se liší?“.

Adéla Denková/Eliška Kubátová

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.

span>
REKLAMA
REKLAMA