Klimatická dohoda z Paříže

Paříž hostila v prosinci 2015 mezinárodní klimatickou konferenci, na které vznikla nová globální dohoda o ochraně klimatu. Co všechno konferenci předcházelo, o čem se jednalo a co se bude dít v příštích letech? EurActiv přináší přehled k základním otázkám spojeným s COP21.
COP21
zdroj: Shutterstock; autor: Delpixel

(Aktualizováno 21. 12. 2015)

Úvod

Od 30. listopadu do 12. prosince 2015 se v Paříži konala 21. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), známá také pod zkratkou COP21 (21st Conference of the Parties). Zároveň se jednalo o 11. zasedání smluvních stran Kjótského protokolu.

Konference byla jednou z nejočekávanějších politických událostí roku 2015. Završila totiž několikaletá mezinárodní jednání, jejichž cílem bylo vytvořit právní rámec pro globální klimatickou politiku v dalších desetiletích. Kdyby se očekávanou mezinárodní dohodu nepodařilo uzavřít, bylo by propříště mnohem obtížnější nebo zcela nemožné zajistit spolupráci na řešení této problematiky na světové úrovni.

Po dvou týdnech intenzivních jednání se nakonec podařilo dohody dosáhnout. Země se shodly, že do konce století udrží globální oteplování pod hranicí 2 stupňů Celsia a budou se snažit směřovat k ještě nižšímu teplotnímu cíli 1,5 stupně. Podle pařížské dohody by měl svět také ve druhé polovině století dosáhnout rovnováhy mezi vypouštěnými emisemi a emisemi přirozeně pohlcovanými v přírodě, tak aby byly výsledné emise nulové. Svého vrcholu by ovšem měly emise dosáhnout co nejdříve, a pak už by mělo vypuštěné množství jen klesat. Závazky jednotlivých států ovšem nejsou závazné a ve své současné podobě k dosažení cíle nestačí. Zásadní roli proto bude hrát v příštích letech mechanismus pro pravidelné pětileté vyhodnocování národních plánů a možné zvyšování závazků.

Na jedné straně je tak úspěch, že se téměř dvě stovky zemí světa zvládly dohodnout na společném postupu, výsledek jednání se však setkává s kritikou, že není dostatečně ambiciózní. Záležet teď bude na implementaci dohody. Nejprve ji musí ratifikovat nejméně 55 zemí a musí zahrnovat nejméně 55 % světových emisí skleníkových plynů.

Historie

Světové konference věnované změně klimatu se konají každoročně již déle než 20 let. Jejich cílem je zhodnotit implementaci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) a přicházet s novými kroky potřebnými k jejímu provedení. Zde je stručný přehled historie globálních klimatických jednání:

  • 1988 založení Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), který slouží jako instituce pro celosvětovou vědeckou spolupráci v otázkách klimatu;
  • 1990 – IPCC uveřejnil svou první hodnotící zprávu, která potvrdila a shrnula dosavadní domněnky o závažnosti změny klimatu;
  • 1992 – schválena Rámcová úmluva o změně klimatu (UNFCCC);
  • 1994 – úmluva vstoupila v platnost;
  • 1995 – v Berlíně se konala první konference smluvních stran UNFCCC (COP1);
  • 1997 – COP3 v Kjótu; dohoda o vzniku Kjótského protokolu k UNFCCC;
  • 2001 – Česká republika ratifikovala Kjótský protokol;
  • 2005 – Kjótský protokol vstoupil v platnost díky tomu, že jej ratifikovalo klíčové Rusko;
  • 2007 – během COP13 na Bali byl přijat plán pro jednání, která měla do dvou let vyústit v podepsání nové klimatické smlouvy;
  • 2009 – ke Kjótskému protokolu přistoupila Austrálie;
  • 2009 – COP15 v Kodani skončila neúspěchem, protože se nepodařilo dohodnout závazný protokol, který by zavazoval všechny znečišťovatele ke snižování emisí;
  • 2010 – na COP16 v Cancúnu potvrzen cíl pro udržení globálního oteplování pod 2 stupni Celsia; dohoda na vzniku Zeleného klimatického fondu;
  • 2011 – COP17 v Durbanu, kde vznikla dohoda, že nová globální smlouva bude podepsána do roku 2015; od Kjótského protokolu odstoupila Kanada;
  • 2012 dodatek z Dauhá – schváleno druhé období Kjótského protokolu pro léta 2013 až 2020;
  • 2013 – na COP19 ve Varšavě padla dohoda, že ideálně do března 2015 předloží smluvní strany své dobrovolné závazky pro snižování emisí skleníkových plynů, se kterými by mohla pracovat nová globální smlouva;
  • 2014 – na COP20 v Limě byly vypracovány základní pokyny pro předkládání a podobu národních příspěvků (INDCs);
  • 2015 – na COP21 v Paříži vznikla nová globální klimatická dohoda;

Poprvé se zástupci více než 170 zemí sešli v roce 1992 na konferenci v Rio de Janeiru, která je známá také pod názvem „Summit Země“. Byl to první oficiální krok mezinárodního společenství směrem k udržitelnému rozvoji. Na konferenci byla přijata řada důležitých dokumentů. Jedním z nich byla takzvaná Agenda 21, která se zaměřuje na udržitelný rozvoj v širším smyslu – obsahuje tedy například i cíle v sociální oblasti.

Dalším významným dokumentem byla právě UNFCCC.  Státy, které Úmluvu ratifikovaly, se v ní zavazují k ochraně klimatického systému Země prostřednictvím obecně formulovaných pravidel. K základnímu textu Úmluvy mohou být přidávány dodatky a protokoly na základě dalších dohod států. Ty jsou zpravidla přijímány právě na každoročních konferencích, které se konají od roku 1995. Největším tématem konferencí jsou tradičně emise skleníkových plynů, které svým hromaděním v atmosféře přispívají ke zvyšování teploty povrchu Země. To ve svém důsledku vede ke změně celkového globálního klimatu, jejíž projevy můžeme pozorovat například na tání ledovců nebo stále častějším výskytu extrémních projevů počasí.

Kjótský protokol

Jako velký úspěch se jevilo přijetí Kjótského protokolu na třetí konferenci smluvních stran v roce 1997 v japonském Kjótu. Smluvní strany se v protokolu dohodly na stanovení závazných cílů pro snížení emisí skleníkových plynů. Do Rámcové úmluvy byl zapracován „princip společné, avšak rozlišené odpovědnosti,“ podle kterého největší zodpovědnost za nárůst koncentrace skleníkových plynů nesou rozvinuté, plně industrializované země. Na základě tohoto principu byly pro vstup Kjótského protokolu v platnost stanoveny dvě podmínky: Protokol musí ratifikovat alespoň 55 států a zároveň ho musí ratifikovat tolik vyspělých zemí, aby jejich podíl na celkových emisích dosahoval v roce 1990 alespoň 55 %.

Poté co Protokol odmítly ratifikovat Spojené státy americké jako jeden z největších emitentů mezi vyspělými zeměmi, záleželo přijetí protokolu na rozhodnutí Ruska. Proto Kjótský protokol vstoupil v platnost až v únoru 2005. Během prvního závazkového období (2008 až 2012) se v něm vyspělé země zavázaly snížit své celkové emise skleníkových plynů nejméně o 5 % oproti roku 1990.

Další konference

Již v roce 2007 během konferenci na Bali byl přijat plán pro jednání, která měla do dvou let vyústit v podepsání nové klimatické smlouvy, která by nahradila Kjótský protokol po roce 2012. Konference v roce 2009 v Kodani ale skončila neúspěchem – žádná nová mezinárodní smlouva podepsána nebyla. Vznikl nicméně závazek na udržení globálního oteplování do roku 2100 pod 2 stupni Celsia.

Tento cíl potvrdily v roce 2010 na konferenci v mexickém Cancúnu všechny státy. Na této konferenci bylo také dojednáno založení Zeleného klimatického fondu (GCF – Green Climate Fund), do kterého by měly přispívat rozvinuté státy až 100 miliard dolarů ročně. Tyto peníze by následně měly být poskytnuty chudším zemím na investice do technologií pro boj s klimatickou změnou. Struktura fungování Fondu byla dojednána o rok později na konferenci v Durbanu a fond, který sídlí v jihokorejském Songdo, byl uveden do provozu v roce 2014. V Durbanu se také zástupci shodli na vypracování nové závazné smlouvy do roku 2015.

Nahrazení Kjótského protokolu se nicméně nepodařilo, a proto byla na 18. konferenci v Kataru v roce 2012 pouze prodloužena platnost Kjótského protokolu do roku 2020 pomocí tzv. dodatku z Dauhá. Během druhého závazkového období (2013 – 2020) se strany protokoly zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 18 % oproti roku 1990. Dodatek ale zatím nevstoupil v platnost.

Proč byla právě Paříž důležitá?

Na COP21 v Paříži mělo dojít právě k završení snah prostupujících všemi předcházejícími konferencemi a realizaci toho, co se dosud nepodařilo – ke sjednání nové, právně závazné globální klimatické dohody. Ta měla zakotvit nové závazky států po ukončení platnosti Kjótského protokolu v roce 2020. Její součástí měl být i přehledný systém hodnocení pro snižování emisí skleníkových plynů (mitigace) a také opatření pro přizpůsobování se změnám klimatu (adaptace).

Po celý rok 2015 se vedla komplexní jednání o textu připravované klimatické dohody. Na posledním přípravném jednání v německém Bonnu, které se uskutečnilo na konci října, schválili účastníci text, který byl následně diskutován v Paříži. Dokument měl více než 50 stran, což bylo výrazně méně, než na co byli vyjednavači zvyklí z minulosti. Přesto k dojednání zůstala řada důležitých pasáží, a tak se na samotném začátku konference sešly hlavy států a vlád, aby určily priority dvoutýdenních vyjednávání. Obvykle se vrcholní politici zúčastní spíše pozdní fáze konference.

Státy účastnící se konference byly vyzvány, aby ideálně do března 2015 zveřejnily své cíle a postupy pro snížení emisí skleníkových plynů vzhledem k nové klimatické dohodě ve formě dobrovolných příspěvků známých pod zkratkou INDCs (Intended Nationally Determined Contributions). Na podání příspěvků se země shodly už na COP19 ve Varšavě v roce 2013.

Například Evropská unie se ve svém příspěvku zavázala ke snížení emisí o 40 % do roku 2030 (ve srovnání s rokem 1990), Spojené státy mají v plánu snížit emise do roku 2025 o 26 až 28 procent (ve srovnání s rokem 2005). Deadline pro odevzdání INDCs vypršel na začátku října. Sekretariát Rámcové úmluvy pak následně během listopadu zpracoval zprávu, shrnující příspěvky všech 155 států, které tak učinily. Přestože těchto samotných 155 států pokrývá asi 90 % světových emisí skleníkových plynů, podle jejich současných plánů se zřejmě nepodaří držet schválenou hranici 2 °C do roku 2100.

V následujících týdnech ještě závazky předložila celá řada zemí. Nakonec jejich počet přesáhl 180 států a INDCs pokrývají drtivou většinu emisí, které svět vypouští. Ani tak se ale podle vědců nepodaří udržet nárůst globální teploty pod 2 stupni Celsia. I v případě, že všechny země budou postupovat podle svých závazků, do konce století vzroste průměrná globální teplota o 2,7 až 3,5 stupně Celsia.

*Jaké dopady bude mít klimatická změna na Česko? Přečtěte si rozhovor s ředitelem výzkumného centra CzechGlobe.*

Podle Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) ale i řady dalších nezávislých institucí jsou právě dva stupně Celsia kritickou hranicí, jejíž překročení může vést k závažným dopadům například v podobě extrémních výkyvů počasí či nevratné změně ekosystémů. Zejména pro ostrovní státy je však i dvoustupňová hranice příliš vysoká. Bezprostřední zánik jim totiž hrozí už v okamžiku, kdy se hladinu oceánů zvedne o 50 cm. Proto se snaží tento cíl ještě snížit na 1,5 stupňů Celsia.

Pokud nebude lidstvo podnikat nic, směřuje svět podle IPCC do konce století k nárůstu průměrné globální teploty o 4 stupně Celsia.

Hlavní témata konference

*Průběh klimatické konference jsme sledovali den po dni. Storify si můžete přečíst pod tímto odkazem.*

Čtrnáctidenní konference poskytla účastníkům prostor pro jednání o nejrůznějších tématech. Ta nejdůležitější nicméně vzešla jak z předchozích konferencí, tak i z přípravných jednání, která se konala během roku 2015.

Stanovení dlouhodobého cíle

Před konferencí se debatovalo o tom, zda by měl být součástí plánované pařížské dohody i dlouhodobý cíl pro snižování emisí skleníkových plynů, který by doplnil dvoustupňový teplotní cíl. Lidstvu totiž podle řady vědeckých výpočtů zbývá jen omezený „uhlíkový rozpočet“, který je možné vyčerpat, aby klimatické změny nepřekročily únosnou hranici. Pátá – a nejnovější – hodnotící zpráva IPCC hovoří o tom, že svět nesmí do atmosféry vypustit více než 800 miliard tun uhlíku, pokud nemá dojít k překročení dvoustupňového cíle. Od konce 19. století už však lidstvo z tohoto „rozpočtu“ vyčerpalo 500 miliard tun, tedy více než polovinu. Každý rok se přitom množství vypuštěných emisí navýší o 10 miliard tun.

Hovořilo se o řadě variant dlouhodobého cíle. Často se diskutovalo například o cíli pro snížení emisí skleníkových plynů k určitému roku. Některé státy požadovaly úplnou dekarbonizaci ekonomiky do roku 2050, jiné do roku 2100. Další variantou bylo snížení emisí o 80 až 90 procent do poloviny století. Jiné země chtěly formulovat dlouhodobý cíl tak, že do roku 2030 musí být dosažen vrchol celkových světových emisí. Další pojetí počítalo s „uhlíkovou neutralitou“. Různé státy tedy používaly různé pojmosloví a cílem dohody bylo najít jednotné znění.

Pro stanovení dlouhodobého cíle se vyjádřila například Evropská unie (která má stanoven i svůj vlastní dlouhodobý cíl – snížit do roku 2050 emise o 80 až 95 % proti roku 1990). Za cíl se před konferencí postavily i státy středo- a jihoamerické státy (Nezávislá aliance Latinské Ameriky a Karibiku – AILAC), 44 států působících v Alianci malých ostrovních států (AOSIS) a 48 členů skupiny nejméně rozvinutých států.

Nakonec se země dohodly, že svět by měl ve druhé polovině století dosáhnout rovnováhy mezi vypouštěnými emisemi a emisemi přirozeně pohlcovanými v přírodě, tak aby byly výsledné emise nulové. Svého vrcholu by ovšem měly emise dosáhnout co nejdříve, a pak už by mělo vypuštěné množství jen klesat. Podle kritiků však dlouhodobý cíl není dostatečně konkrétní a chybí závazné kroky, které by k němu vedly.

Mechanismus pro vyhodnocování

Vzhledem k tomu, že na základě státy podaných příspěvků se nepodaří udržet globální průměrnou teplotu pod cílovými 2 stupni Celsia, bude hrát zásadní roli další snižování emisí. Podle některých názorů by se proto měla pozornost zaměřit i na snižování emisí mimo samotný vyjednávací proces OSN. To by mohlo probíhat například díky zapojení nestátních aktérů – měst, místních samospráv či firem.

Klíčové opatření se ovšem vrací zpět k předloženým příspěvkům (INDCs), které by měly být pravidelně přehodnocovány a upravovány. Takzvaný mechanismus pro vyhodnocování má zajistit pokračování klimatické politiky i po naplnění předložených závazků, jejichž časový rámec je stanoven zhruba na 10 až 15 let.

Předložené závazky se mají přepracovávat na základě nových vědeckých poznatků a dostupnosti nových technologií každých pět let. První – dobrovolný – přezkum je plánován na rok 2018. Povinně by pak měl proběhnout v roce 2023.

Z toho, co již bylo uvedeno, vyplývá, že pařížská dohoda není konečným krokem globálních klimatických jednání. Jde spíše o „konec začátku“. Zastánci ambicióznější politiky totiž věří, že díky mechanismu pro vyhodnocování a dlouhodobému cíli se v budoucnu podaří úsilí o snižování emisí zvýšit, protože projevy klimatických změn budou stále zřetelnější a technologie potřebné pro přechod k nízkouhlíkové ekonomice levnější.

Monitoring a reporting

S mechanismem pro vyhodnocování je úzce svázaná problematika monitoringu. Aby bylo možné závazky států vyhodnocovat, je třeba stanovit přesný a přehledný systém kontroly a zavést pravidla pro podávání zpráv. Pokud by se jednotlivá hlášení států lišila například v metodice, jejich porovnání a vyhodnocování by pozbývala svou relevanci. Přesná pravidla však budou vypracována, až dohoda vstoupí v platnost.

Finance

Finance zůstaly tradičně nejcitlivější otázkou celého vyjednávacího procesu. Se změnami klimatu se totiž musí vypořádat jak bohaté, tak i chudé země. A zatímco vyspělé průmyslové země historicky přispěly k růstu emisí skleníkových plynů podstatně víc než ty rozvojové, na nejchudší oblasti světa dopadají projevy změny klimatu daleko silněji. Proto mají bohaté země v rámci „společné, avšak rozlišené zodpovědnosti“ přispívat na potřebné investice v rozvojovém světě.

Na konferenci v Cancúnu v roce bylo dohodnuto, že vyspělé státy poskytnou chudým zemím až 100 miliard dolarů ročně do roku 2020 na boj s klimatickou změnou. Jako hlavní nástroj by měl k tomu sloužit Zelený klimatický fond (GCF – Green Climate Fund), na jehož vzniku se země dohodly také v roce 2010 a který začal fungovat v roce 2014. Polovina financí by měla směřovat na mitigaci, tedy snižování emisí skleníkových plynů, a polovina na adaptační opatření. Z peněz určených na adaptaci by navíc mělo 50 % mířit do ostrovních států, nejchudších regionů a Afriky.

V prvním období vyspělé země slíbily, že do fondu vloží prostředky ve výši 10,2 miliard dolarů. Ke konci letošního roku má ale fond k dispozici prostředky jen ve výši poloviny této částky. Česká republika do fondu v roce 2013 přispěla 1 milion korun a v roce 2015 10 milionů korun. Nedávno vybral fond k podpoře prvních osm projektů, a to ve výši necelých 170 milionů dolarů.

Součástí globální dohody tak mělo být i vyjasnění otázky, jak rozvinuté země dostojí svému dřívějšímu závazku. Na vyřešení také čekala otázka financování po roce 2020, která hraje zásadní roli i ve zvyšování úsilí v boji s klimatickou změnou. Řada rozvojových zemí totiž před pařížskou konferencí odevzdala dvojí sadu závazků s tím, že pokud dostanou odpovídající finanční podporu, mohou realizovat ambicióznější plány.

K velkém posunu však nedošlo. Stále platí, že od roku 2020 musí rozvinuté státy poskytovat 100 miliard dolarů ročně rozvojovým státům na zvládání změny klimatu a snižování emisí. Zjednoduší se však alespoň procedura rozdělování peněz, a tím se fondy zpřístupní i nejchudším státům.

Podle některých názorů by svůj podíl na financování měly mít i mezinárodní instituce jako Světová banka, případně soukromý sektor. Nevládní organizace na druhé straně podotýkají, že soukromé investory není snadné motivovat. Většina peněz by tak podle nich měla plynout z veřejných zdrojů. Objevuje se přitom řada návrhů. Jedním z potenciálních řešení je prý odstranění dotací pro fosilní energetiku, které by zároveň pomáhalo výrazně snížit emise skleníkových plynů. Hovoří se také o dani z finančních transakcí. Dalším řešením by mohla být likvidace daňových rájů. Zpráva, kterou si nechala vypracovat G20, totiž vyčísluje daňové ztráty způsobené odtokem peněz do daňových rájů na 100 až 240 miliard dolarů.

Na co by měly být finance určeny?

Zejména na již zmíněnou mitigaci – tedy snižování emisí s využitím nových technologií. Investice do čisté ekonomiky jsou totiž pro rozvojové země spjaty s příliš vysokými vstupními náklady. Vzhledem k tomu, že tyto státy nemají stabilní a rozvinuté bankovní systémy, není pro ně snadné získat na takové projekty finanční prostředky. Přitom právě snižování emisí v méně rozvinutých státech by k celosvětovému snažení mohlo významně přispět. Závazky veřejných institucí k tomuto druhu investic by pak následně podle řady názorů mohly přilákat i soukromé investory.

Dále pak na adaptaci – přizpůsobování se změnám klimatu, které se projevují rostoucí hladinou moří, častějšími tornády nebo hurikány či dlouhými obdobími sucha. Podobně jako v případě mitigace jsou nejvíce potřebnými příjemci financí méně rozvinuté země a také ostrovní státy. Adaptaci byla věnována pozornost již na kodaňské konferenci v roce 2009. O rok později vznikl Cancúnský adaptační rámec (Cancun Adaptation Frame) a byla založena Adaptační komise, která se zaměřuje právě na adaptační opatření.

Adaptace není řešením klimatických změn, ale pouze reakcí na problém. Proto státy, které globální změnou nejsou bezprostředně ohroženy, zpravidla namítají, že pokud místo na adaptaci vynaloží svět více peněz na mitigaci, nebude potřeba na přizpůsobování se změnám vydávat další finanční prostředky. O to je pro bezprostředně postižené státy těžší získat potřebné finance.

*Jak se mohou se změnou klimatu vyrovnat česká města? Dozvíte se to v našem článku.*

Další otázkou úzce spojenou s adaptací je problém ztrát a škod (Loss and Damage). K těm dochází, pokud selžou opatření na adaptaci. Příkladem může být ztráta území vlivem stoupání mořské hladiny, ztráta úrodné půdy vlivem sucha či ztráta rybolovných oblastí kvůli teplotním extrémům nebo vzrůstu kyselosti vody, ale také vysídlení původních obyvatel vynucené klimatickou změnou. Jde tedy o ztráty ekonomické, kulturní i sociální povahy a opět bezprostředně ohrožují zejména chudé země a ostrovní státy.

Debata o tomto tématu byla velmi živá, neboť právě ohrožené státy se snažily prosadit do pařížské dohody mechanismus pro financování těchto škod. Nakonec ale smlouva neobsahuje žádný závazek, že by měly vyspělé země poskytovat na tyto účely jakékoliv finance.

Bude dohoda právně závazná?

Mandát pro vyjednání nové klimatické smlouvy výslovně uváděl, že by měla být závazná v rámci mezinárodního práva. To však zároveň byla jedna z nejožehavějších otázek celého jednání. Předpokládalo se totiž, že právně závazná dohoda by neprošla například americkým Senátem ovládaným Republikány. To platilo zejména v otázce klimatických financí.

Nakonec samotná dohoda závazná je, netýká se to však národních závazků v oblasti snižování emisí a právě zmíněného financování.

Právně závazná dohoda však není konečným cílem, ale spíše nástrojem pro budoucí politiku. Měla by vytvořit rámec dalšího postupu. Jak již bylo řečeno, dobrovolné závazky předložené výraznou většinou zemí, jsou totiž nedostatečné. Dohoda tak má především zajistit, že se do budoucna boj s klimatickými změnami zintenzivní.

Samotná závaznost navíc nezaručuje úspěch. U Kjótského protokolu se totiž ukázalo, že v otázce vymahatelnosti závazků je vlastně bezzubý. Pokud stát nesplnil své závazky v rámci prvního kjótského období mezi lety 2008 až 2012, mohl nesplněnou část připočítat k závazku ve druhém období. Nebylo však vyřešeno, co se stane, pokud stát po prvním období od Kjótského protokolu odstoupí. Sankce pak byly v podstatě nefunkční.

*Přehled o hlavních tématech nabídl před konferencí také náš rozhovor s Klárou Sutlovičovou z Glopolisu.*

Důležití hráči a jejich postoje

Významnou roli hraje odhodlání a závazky největších aktérů mezinárodního společenství. Jak se postavili k důležitým tématům konference?

Spojené státy americké

Americkou delegaci vedl zvláštní vyslanec pro klimatickou změnu Todd Stern. Spojené státy americké patří historicky k největším emitentům oxidu uhličitého (ročně vypustí asi 17 tun CO2 na obyvatele), proto je jejich závazkům věnována značná pozornost. Zároveň bývají USA často za svůj přístup ke klimatické změně kritizovány. Ačkoli byly například nezbytným účastníkem součástí vyjednávacího procesu Kjótského protokolu, nikdy ho neratifikovaly. Administrativa prezidenta Baracka Obamy však klimatické změně věnuje značnou pozornost jak na národní tak mezinárodní scéně. V srpnu například uveden Plán čisté energie (Clean Power Plan), který stanovil národní limity pro uhlíkové emise.

V jednání s Čínou a Brazílií se USA navíc podařilo dosáhnout vzájemných dohod a závazků týkajících se klimatické změny. S Brazílií se Spojené státy dohodly například na stanovení cílového podílu obnovitelných zdrojů v celkovém energetickém mixu zemí. Ten by měl v roce 2030 dosáhnout 20 %. S Čínou se USA shodly na postoji k některým bodům pařížské dohody – například na potřebě stanovení dlouhodobého cíle či tom, že by dohoda měla obsahovat mechanismus pro vyhodnocení a přehodnocování závazků. Větší pozornost by také podle obou stran měla být věnována problému adaptace.

Americký příspěvek (INDC) zahrnuje snížení emisí o uhlíku o 26 až 28 % do roku 2025 oproti roku 2005.

Čína

Vyjednavačem za Čínskou lidovou republiku byl Sie Čen-chua. Ročním objemem emisí oxidu uhličitého ve výši 7,4 tun na hlavu se Čína řadí do popředí všech emitentů a v celkovém objemu emisí už předstihla Spojené státy, které dříve zastávaly roli největšího znečišťovatele. Čínu dlouhodobě trápí znečištěné ovzduší a smog zejména u velkých aglomerací. Postupnými reformami a restrukturalizací průmyslu se proto snaží problémy řešit a v nedávné době se postavila do čela států zastávajících nutnost reakce na změny klimatu. Zároveň se tak snaží zvýšit i svou energetickou bezpečnost.

Součástí čínského příspěvku je závazek, že do roku 2030 sníží své emise oxidu uhličitého o 60 až 65 % oproti roku 2005. Zároveň by tyto emise měly dosáhnout svého vrcholu v roce 2030. Dále pak že do tohoto roku také zvýší podíl nefosilních zdrojů na 20 % svého celkového energetického mixu. Už dnes je Čína největším světovým investorem do obnovitelných technologií, v roce 2014 se jí navíc podařilo snížit svou spotřebu uhlí o tři procenta. Vzhledem k dalším opatřením, která v poslední době přijala na národní úrovni, by se jí stanoveného cíle mohlo podařit dosáhnout již dříve než v roce 2030.

K tomu by mohla přispět například iniciativa založená velkými čínskými městy, která se zavázala splnit závazek týkající se maximálního množství vypouštěných emisí již do roku 2020. Součástí již zmiňované čínsko-americké dohody pak bylo například to, že Čína do roku 2017 spustí národní program obchodování s emisními povolenkami. Zároveň se Čína zavázala poskytnout rovněž 3 miliardy dolarů rozvíjejícím se zemím na mitigační programy.

Evropská unie

Hlavním vyjednavačem EU bude na COP21 byl Peter Betts. Unie se staví do role světového lídra v oblasti boje s klimatickou změnou. Jako celek se hlásí k uzavření silné pařížské dohody, která by měla obsahovat jak dlouhodobý cíl a přechod na bezuhlíkové hospodářství do roku 2100, tak mechanismus pro vyhodnocení a přehodnocování závazků každých pět let.

Ve svém příspěvku se zavázala snížit emise skleníkových plynů o 40 % do roku 2030 (oproti roku 1990). Zároveň počítá s dlouhodobým interním cílem na snížení emisí o 80 až 95 % do roku 2050. V současné době EU vypouští asi 7,3 tun CO2 na hlavu a rok (Česká republika se s 11 tunami na obyvatele a rok pohybuje výrazně nad unijním průměrem).

*Co znamená výsledek COP21 pro Evropskou unii? Přečtěte si náš článek.*

*Měla by EU po Paříži zvýšit své vlastní závazky?*

Stanoviska

„Dohoda, která byla dnes přijata, je přelomová nejen cíli, které si klade, to je udržet nárůst globální průměrné teploty pod 2 °C oproti předindustriálním hodnotám, ale zejména tím, že se do tohoto úsilí zapojuje celé mezinárodní společenství. To, že bude mít mezinárodní společenství smlouvu, která stanoví závazky pro všechny největší emitenty skleníkových plynů, je oproti Kjótskému protokolu významný pokrok. Svůj díl odpovědnosti tak převzaly také země, které se řadí ještě mezi rozvojové, ale díky pokračující industrializaci jsou odpovědné za velkou část emisí skleníkových plynů. Rozvinuté země zase podpoří prostřednictvím Zeleného klimatického fondu využívání nízkouhlíkových technologií a adaptační opatření v zemích nejvíce ohrožených změnami klimatu. Za úspěch také považuji, že se podařilo dosáhnout zřízení mechanismu pravidelného hodnocení plnění závazků v oblasti snižování emisí,“ uvedl v tiskovém prohlášení po schválení dohody český premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). „Samozřejmě ne ve všech ohledech odpovídá nová dohoda původní představě ČR, například co se týče ambicióznosti závazků smluvních stran v oblasti snižování emisí CO2. Je ale důležité, že se podařilo dosáhnout tento historický kompromis, který je povzbudivým dokladem schopnosti mezinárodního společenství jednat tváří v tvář velkým výzvám,“ dodal.

Dohodu přivítal také ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), který byl v závěrečné fázi konference přímo v Paříži. „Česká republika v současné době produkuje přibližně 12 tun emisí CO2 ekvivalentu na osobu ročně a naším cílem je toto číslo výrazně snížit a přiblížit se průměru EU, což je 7 tun CO2 ekvivalentu na obyvatele. Díky opatřením, se kterými již dnes počítáme v našich strategiích, které jsme přijali v posledním roce nebo je v rámci vlády připravujeme (jako Státní energetická koncepce, Politika ochrany klimatu v ČR nebo NAP čisté mobility a tak dále) počítáme s razantním snižováním emisí skleníkových plynů. Mezi taková opatření patří například snižování emisí díky programu zateplování domů v programu Nová zelená úsporám, snižování emisí v dopravě díky podpoře čistých technologií, postupné uzavírání hnědouhelných elektráren, které dosluhují, přechod energetiky na vyšší využití jádra a obnovitelných zdrojů energie nebo decentralizované zdroje v domácnostech – například malé solární elektrárny. Výhledově nová dohoda znamená další razantnější opatření například v dopravě, zemědělství a dalších sektorech,“ sdělil ministr médiím.

„Výsledek pařížské konference je skutečně úspěch. Poprvé došlo ve věci klimatické změny a nutné reakci na ni ke shodě. Chcete-li to tak říci, EU není sama, svět se připojil v dosud nebývalém rozsahu. Dobrovolnost závazků jednotlivých zemí je samozřejmě v tuto chvíli a z formálního hlediska slabinou dohody. Na druhou stranu, vývoj klimatu bude v následujících letech čím dál větším hospodářským, sociálním a tím pádem i politickým imperativem. Co je nyní dobrovolné, může se stát závazným a v tuto chvíli pokládám za důležitější, že prošla, i když oslabená, revizní klausule,“ řekl EurActivu europoslanec Pavel Poc (ČSSD, S&D), který je v Evropském parlamentu předsedou výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI).

„Závěrečnou dohodu považuji víceméně za úspěch. Musíme si uvědomit, že se podařilo dosáhnout kompromisu napříč zeměmi s velmi rozdílnými vizemi. A také, že dohody nemuselo být vůbec dosaženo. Troufám si říct, že před začátkem konference snad jen ti největší optimisté čekali tak pozitivní výsledek. Teď nás ale čeká další důležitý krok – aby zúčastněné státy dohodu ratifikovaly na národní úrovni a ta mohla začít co nejdříve platit. Ratifikovat ji musí alespoň 55 států produkujících nejméně 55 procent emisí skleníkových plynů. Pokud chceme skutečně naplnit cíl zabránit zvýšení teploty o více než  1,5° Celsia, tak bude důležité, aby dohoda vstoupila v platnost co nejdříve,“ řekl redakci jeho stranický kolega Miroslav Poche, který je členem výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE).

„Nemohu se zbavit dojmu, že takzvaná globální dohoda v Paříži je hlavně velkým politickým gestem. Před COP21 bylo evropskými politiky investováno do klimatu mnoho slov, nikdo proto nechtěl, aby ‚Paříž‘ skončila fiaskem. Přijal se tedy výhled na 100 let dopředu s ne příliš konkrétními závazky velkých světových hráčů. Nyní jsme svědky oslav, že se zástupci 196 zemí shodli na něčem, co je nám předkládáno jako velký úspěch zastánců dramatických opatření proti globálnímu oteplování. Z mého pohledu se toho moc nezmění a o úspěchu se, vzhledem k předcházejícím silným prohlášením, hovořit nedá,“ říká nicméně další člen ITRE Evžen Tošenovský (ODS, ECR).

„EU je v klimatické politice nejambicióznější uskupení států světa. Měla by využít toho, že je průkopníkem a lídrem v klimatické politice k tomu, aby účinně apelovala na další státy, aby se připojily. EU dnes už zdaleka nenese největší odpovědnost za vypouštění CO2. Domnívám se, že dnešním hlavním úkolem EU je sjednotit svět v odpovědnosti za klima a ne si na sebe jednostranně brát další a další závazky,“ řekla EurActivu členka ENVI Kateřina Konečná (KSČM, GUE/NGL).

„Kdybych byl investorem a rozhlížel se po energetice, tak po tomto výsledku bych uhelnou elektrárnu rozhodně stavět nechtěl. Kdybych byl v této historické chvíli českým premiérem, žádal bych rychlý návrh paragrafů antifosilního zákona a jeho schválení vládou. Kdybych byl ministrem průmyslu dal bych plány na uhelné doly do muzea a přišel s návrhem rozvoje střešních solárních elektráren a účinnou podporou obecních větrných turbín,” řekl po konferenci médiím programový ředitel Hnutí Duha Jiří Koželouh.

„Jsme na začátku konce éry fosilních paliv. Cíl udržet průměrnou globální teplotu výrazně pod dvěma stupni, ideálně pod jedním a půl stupněm, dává nejzranitelnějším zemím šanci dopady změny klimatu lépe zvládnout. Zároveň je ale ve výrazném protikladu s dosud předloženými závazky. Odpovědnost teď leží na vládách jednotlivých států. Budou muset přidat a připravit mnohem ambicióznější opatření na snížení emisí,“ uvedl František Marčík z analytického centra Glopolis.

„Průmyslové země musí přidat ve financování snižování emisí a adaptace v rozvojových zemích. Vlády by bezprostředně měly začít tím, že přestanou dotovat fosilní paliva. Příspěvky na uhlí, ropu a zemní plyn jsou totiž pětinásobně vyšší než přislíbených 100 miliard dolarů ročně pro chudé země,” řekl k otázce financování projektový koordinátor z Centra pro dopravu a energetiku Hugo Charvát.

„Kolotoč akcí potřebných k zastavení globální změny klimatu se roztáčí velmi pomalu, ale v Paříži se alespoň rozjel. Dohoda samotná nás z problémů nevytáhne, ale snad zajistí, abychom nezabředávali ještě hlouběji. Podepsaný text jasně odsoudil fosilní průmysl k pomalému zániku a vyvolá určitě velkou nelibost v jednacích sálech uhelných společností a v palácích ropných států. Teď musíme hlavně přimět naše politiky, aby své závazky nejen naplnili, ale ještě zpřísnili. Protože zatím to vypadá, jako kdybychom si k překonání desetimetrové zdi vzali jen dvoumetrový žebřík,“ řekl novinářům také Lukáš Hrábek z organizace Greenpeace ČR.

REKLAMA
REKLAMA