Historie: Cesta ke vzniku evropské energetické unie

Nadešel čas na hlubší integraci evropských energetik, je přesvědčena Evropská komise i řada členských států. Vzniká proto ambiciózní projekt energetické unie. Není to ale poprvé, co se EU snaží své energetiky více provázat. Co energetické unii předcházelo?
Zástrčka
zdroj: Shutterstock; autor: EggHeadPhoto

Počátky spolupráce

Energetická unie má být podle místopředsedy Evropské komise Maroše Šefčoviče nejambicióznějším projektem v energetice EU od dob Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), založeného v roce 1953. To bylo vůbec první mezinárodní organizací, ve které byly pravomoci členských států delegovány na vyšší společný orgán – Vysoký úřad. Za zrodem ESUO stál tandem ekonoma Jeana Monneta a francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana. Zakládací smlouvy podepsalo v roce 1952 šest států – Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.

ESUO bylo založeno ze dvou hlavních důvodů. Z geopolitického hlediska bylo cílem západní Evropy získat kontrolu nad německým ocelářským průmyslem a zabránit tak dalšímu možnému válečnému konfliktu mezi Francií a Německem. Druhým cílem bylo zlepšení ekonomické situace a zvýšení životní úrovně v poválečné Evropě díky společnému trhu, který by přispěl k lepší dostupnosti uhlí a oceli.

Kromě těchto dvou cílů měl však projekt i idealistický náboj. Schuman doufal, že společný energetický trh podnítí další spolupráci evropských států a povede ke vzniku sjednocené Evropy, což se v podstatě podařilo. „Energetická unie má potenciál posílit evropskou integraci, stejným způsobem jako tomu bylo v případě Společenství uhlí a oceli v padesátých letech,“ řekl Šefčovič během tiskové konference k představení projektu unie.

Fungování ESUO v praxi

Hlavními body ESUO bylo založení společného trhu s energetickými komoditami a liberalizace podmínek na tomto trhu. Jednalo se zejména o omezení cenové diskriminace, nadbytečných celních opatření a zákaz tvorby energetických kartelů. Vysoký úřad se také snažil o postupné odstraňování státních podpor a subvencí.

Členství v ESUO bylo pro státy výhodné i v mezinárodních jednáních. Například v rámci Všeobecné dohody na clech a obchodu (GATT) na fóru Světové obchodní organizace (WTO) měly evropské země silnější vyjednávací pozici. Během mezinárodních energetických krizí, kdy docházelo ke světové nadprodukci či naopak nedostatku oceli, dokázal Vysoký úřad ESUO zmírnit regulačními opatřeními dopady na evropský trh. Poměrně úspěšnou oblastí působení ESUO bylo také vytvoření zákonodárství zlepšujícího postavení pracovníků na energetickém trhu a zprůhlednění pracovního práva.

Jenže co se týče společného trhu, státy často nerespektovaly nařízení Vysokého úřadu a jednaly spíše v souladu se svými národními zájmy. Mnoho firem stále muselo čelit nejrůznějším diskriminačním opatřením a členství v ESUO nepodnítilo společnou loajalitu v energetické oblasti. Založení ESUO tedy nevedlo k takové koordinaci energetické politiky, jak si jeho zakladatelé přáli. Na druhou stranu, díky společnému energetickému trhu se desetinásobně navýšilo vzájemné obchodování evropských zemí s energetickými komoditami. Země tak ušetřily značný objem financí díky tomu, že nemusely obchodovat se třetími stranami. Došlo také k celkové modernizaci evropského průmyslového a energetického sektoru.

Evropské hospodářské společenství a Euratom

Spolupráce v rámci ESUO podnítila další ekonomickou kooperaci a vedla k založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropské agentury pro atomovou energii (EURATOM), které vznikly o pět let později, v roce 1957.

Euratom měl tři hlavní cíle. Jednak vytvoření společného trhu s jadernou energií, který by ulehčil a zlevnil zásobování států jadernými dodávkami. Dalším cílem byly rozvoj a koordinace jaderného výzkumu a v neposlední řadě nastavení bezpečnostních standardů v této oblasti. Euratom také mimo jiné kontroluje smlouvy pro nákup jaderného paliva. Pouze pokud neobsahují nebezpečné klauzule, Euratom smlouvu schválí a stát ji může podepsat. Zároveň úřad sleduje údaje, jako jsou například průměrné ceny dodávek, které následně publikuje. Díky tomu mají všechny země přehled o aktuálních cenách a nemusí se podřizovat nevýhodným podmínkám.

Cílem Evropského hospodářského společenství bylo postupné vytvoření celní unie, společného trhu pro ostatní výrobky a služby a nakonec i hospodářské a měnové unie. Na podporu ekonomické a hospodářské spolupráce byla založena Evropská investiční banka. V průběhu šedesátých let skutečně došlo k vytvoření celní unie pro zboží a později také k umožnění volného pohybu práce, kapitálu a služeb. V roce 1967 došlo ke spojení všech těchto tří společenství v jednotné Evropské společenství, které trvá dodnes a bývá průběžně aktualizováno smlouvami, jako je Maastrichtská, Amsterodamská či Lisabonská. Zatímco smlouvy EHS a Euratom byly založeny na dobu neurčitou, smlouva o ESUO zanikla po padesáti letech v roce 2002 a energetická oblast je od té doby ošetřena dílčími zákony ve smlouvě o Evropském společenství. Zatímco tedy v ostatních oblastech dochází v průběhu let ke stále hlubší integraci, v energetice poté úroveň integrace naopak poklesla, když smlouva o ESUO vypršela.

Důvody pro založení energetické unie

Současná evropská osmadvacítka dováží 53 % svých energetických zdrojů, což ji činí největším světovým dovozcem energií. Nejvíce závislá je na dovozu ropy (té dováží až 90 %) a plynu (cca 66 %). Primárním dodavatelem těchto dvou komodit je Rusko a 80 % ruského zemního plynu proudí do EU koridorem přes Ukrajinu. Napjatá situace v tomto regionu přitom pro EU představuje riziko pro bezpečnost dodávek. Šest států EU (Estonsko, Lotyško, Litvu, Finsko, Slovensko a Bulharsko) dokonce na ruském plynu a ropě plně závisí.

Ceny plynu jsou v zemích EU přibližně dvojnásobné oproti Spojeným státům a elektřina je tu dražší zhruba o 30 %. Utvoření společného trhu s energiemi by mělo pomoci umělému navyšování cen a zlepšit konkurenci. Nižší ceny energií pomůžou i samotné EU k větší konkurenceschopnosti na mezinárodním poli. Ušetřit se dá i díky úsporným technologiím, na které se má projekt zaměřit. Zejména se to bude týkat úspor v budovách, poněvadž v současné době je na území EU 75 % budov energeticky neúčinných.

Také je nutné lépe propojit soustavu pro přenos elektřiny. V EU je několik oblastí, které jsou od hlavní sítě izolované – jedná se zejména o baltské země a Pyrenejský poloostrov. Jedním z konkrétních cílů strategie je proto dosažení 10 % propojenosti elektrických sítí do roku 2020 a do roku 2030 zvýšení tohoto cíle na 15 %.

Plynové krize 2005 a 2009

Na Ukrajině proběhla v roce 2004 Oranžová revoluce, která zemi politicky přiklonila mírně na západ, a vzniklo napětí v rusko-ukrajinských vztazích. Rusko čtyřnásobně navýšilo cenu plynu oproti předchozímu roku. Ukrajina ale tuto cenu odmítla platit. Došlo tedy k pozastavení dodávek zemního plynu na Ukrajinu, které se odrazilo ve výpadcích dodávek téměř všech zemí EU. Po velkém mezinárodním tlaku byl však přívod plynu obnoven již následující den a obě země spolu uzavřely kompromisní dohodu.

Mnohem vážnější byla situace na přelomu let 2008 a 2009, kdy proběhl další spor mezi Ruskem a Ukrajinou ohledně placení dodávek. Ukrajina byla obviněna z neplacení a kradení technického plynu a Rusko opět uzavřelo kohoutky, tentokrát však zcela. Kromě Ukrajiny se tak bez plynu ocitly i některé státy jihovýchodní Evropy jako Srbsko, Makedonie či Moldávie. Od ruského plynu byla na dva týdny odříznuta i velká část EU. Situace byla kritická zejména v Bulharsku a na Slovensku, které nemají k dispozici jiné dodavatele. Tyto dvě země byly několik dní zcela bez energie a musely omezit produkci velkých průmyslových podniků, Slovensko dokonce vyhlásilo stav nouze. Obě země pohrozily, že spustí své zastaralé jaderné reaktory, nebude-li jim energie urychleně dodána. Dodávky byly také značně omezeny pro Českou republiku, Rakousko, Maďarsko, Polsko a Řecko. Tyto země však disponovaly většími zásobami energie pro případ nouze. Po komplikovaných jednáních zprostředkovaných EU tehdejší ukrajinská premiérka Julia Tymošenková souhlasila s placením plné ceny za plyn a dodávky byly po dvou týdnech obnoveny.

Starší návrhy na vytvoření energetické unie

Návrhy na posílení energetické soudržnosti zaznívaly už během energetických krizí v druhé polovině dvacátého století a začaly sílit po roce 2000. Významnou snahou v tomto směru byla a je liberalizace trhu s energiemi. Ta spočívá v posílení tržních mechanismů, tlačí firmy k větší transparentnosti a zamezuje uměle nastaveným cenám. Zatím poslední fáze liberalizace energetického trhu byla započata v roce 2009. Díky takzvanému třetímu liberalizačnímu balíčku má mimo jiné dojít k unbundlingu, neboli vlastnickému oddělení výroby a distribuce energií.

Silným stoupencem založení nové energetické unie byl někdejší (1985–1995) předseda Evropské komise Jacques Delors. Ten v roce 2010 představil plán Evropského energetického společenství. To počítalo s možností dobrovolné účasti pro ty země, které o zapojení budou mít zájem. Plán podpořil i tehdejší předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek. Oba politici viděli v Evropském energetickém společenství důležitý návrh, který by zlepšil evropskou vyjednávací pozici i konkurenceschopnost. Návrh byl přijat pozitivně Evropským parlamentem, ale někteří evropští lídři či tehdejší komisař pro energetiku Günther Oettinger se k němu postavili spíše chladně.

S projektem energetické unie přišlo znovu v roce 2014 Polsko. Tomu šlo zejména o zmírnění energetické závislosti na Rusku. Polský plán počítal v rámci diverzifikace zdrojů zejména s „rehabilitací“ uhlí jako zdroje pro budoucí výrobu energie, rozvojem těžby břidlicového plynu i s dodávkami zkapalněného plynu z USA. Dalším bodem polského návrhu byly jednotné nákupy plynu od dodavatelů ze třetích zemí. „Evropské země by tak dosáhly lepších cen a dodavatelé by nemohli uplatňovat nevýhodné podmínky na některé země, jako se tomu děje dnes.“ vysvětlil tehdejší polský premiér a nynější předseda Evropské rady Donald Tusk. Evropská komise projekt přijala, ale finálně představila komplexnější a zelenější verzi s větší orientací na obnovitelné zdroje a energetickou účinnost. Energetická bezpečnost však samozřejmě i nadále zůstává jednou z hlavních priorit energetické unie.

REKLAMA
REKLAMA