Lisabonská smlouva – Změny v rozhodování po institucionální reformě

Dlouhodobým úsilím členských států, které se po rozšíření Unie o dalších 12 členů ještě zvýraznilo, je zjednodušit smluvní základ EU, zvýšit efektivitu rozhodovacího procesu a posílit demokratický prvek uvnitř spolku nyní čítajícího 27 členů. Odmítnutí Ústavní smlouvy v Nizozemsku a Francii v důsledku vedlo k vytvoření Lisabonské smlouvy, která představuje druhý pokus rozšířené EU o reformu smluvního základu. Lisabonská smlouva vešla v platnost 1. prosince 2009. Poslední zemí, která ji ratifikovala, byla Česká republika.

Lisabonská smlouva
Zdroj: Evropská komise.

(Zveřejněno 3.8.2009; naposledy aktualizováno 13.8.2013)

Poslední vývoj a další kroky:

  • 26. února 2003: podpis Smlouvy z Nice, v platnost vstoupila 1. února 2003;
  • 29. října 2004: podpis Smlouvy o Ústavě pro Evropu;
  • květen-červen 2005: zamítavá referenda o Ústavní smlouvě ve Francii a Nizozemsku;
  • 21.-23. června 2007: summit Evropské rady v Bruselu svolává mezivládní konferenci;
  • 23. července 2007: mezivládní konference v Lisabonu předkládá text Reformní (Lisabonské) smlouvy;
  • 18.-19. října 2007: Evropská rada v Lisabonu přináší závěrečnou shodu o Lisabonské smlouvě;
  • 13. prosince 2007: podpis Lisabonské smlouvy v Lisabonu;
  • červen 2008: Irové v prvním referendu zamítli přijetí Lisabonské smlouvy (EurActiv 14.6.2008);
  • 1. ledna 2009: původně plánované datum vstupu Lisabonské smlouvy v platnost;
  • 3. říjen 2009: v opakovaném referendu se irští voliči vyslovili pro přijetí Lisabonské smlouvy (EurActiv 16.10.2009);
  • 29. říjen 2009: summit EU odsouhlasil přijetí takzvané „Klausovy výjimky“ neboli Protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice (EurActiv 30.10.2009);
  • 3. listopadu 2009: český Ústavní soud zamítl stížnost skupiny senátorů a prohlásil, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem. Prezident Václav Klaus tentýž den smlouvu podepsal a dokončil tak ratifikace v České republice (EurActiv 3.11.2009);
  • 1. prosince 2009: Lisabonská smlouva vešla v platnost (EurActiv 1.12.2009);
  • květen 2013: europoslanci schválili zprávu o takzvané Klausově, ve které doporučují Evropské radě, aby ostatní členské státy proces její ratifikace do té doby, než ratifikaci dokončí Česká republika (EurActiv 22.5.2013);

Souvislosti:

Smluvní základ Evropských Společenství/EU

Smluvní základ fungování Unie tvoří následující smlouvy: Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (1951; platnost 1952; konec 2002); Smlouva o Evropském hospodářském společenství (1957; 1958); Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (1957; 1958); Slučovací smlouva (1965; 1967), Jednotný evropský akt (1986; 1987); Maastrichtská smlouva (1992; 1993); Amsterodamská smlouva (1997; 1999); Smlouva z Nice (2001; 2003) a Lisabonská smlouva (2007; prosinec 2009)

Pravidla podle Smlouvy z Nice

V únoru 2000 byla zahájena jedna z dalších mezivládních konferencí, která měla za úkol vyřešit problémy, které nebyla schopna odstranit Amsterdamská smlouva. Mezivládní konference se zaměřila především na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, převážení hlasů v Radě ministrů, velikost a složení Evropské komise a systém zesílené spolupráce. Výsledkem této mezivládní konference byl návrh smlouvy podepsaný a schválený členskými státy v prosinci roku 2000 na summitu v Nice.

Smlouva z Nice nepřinesla žádné zásadní změny do rozhodovacího procesu ani institucionálního rámce EU. Co se týče složení Komise, tak smlouva určuje, že každý členský stát bude mít jednoho komisaře, což znamenalo pro 5 největších států ztrátu jednoho komisaře. Dále bylo dohodnuto, že jakmile bude mít EU 27 členů, má se snížit počet komisařů a musí také dojít ke shodě ohledně rotačního systému.

Smlouva z Nice také mění opatření pro jmenování předsedy Komise. Zatímco do té doby rozhodovala Evropská rada o předsedovi Komise jednohlasně, od Smlouvy z Nice se o Komisi rozhoduje kvalifikovanou většinou. Rada EU poté rozhoduje o seznamu komisařů kvalifikovanou většinou a po schválení EP jmenuje celou Komisi také hlasováním kvalifikovanou většinou.

Pravomoci předsedy Komise jsou rozšířeny tak, že když předseda pracuje pod „politickým dozorem“ ustanoveným Amsterodamskou smlouvou, pak může: rozhodnout o vnitřní organizaci Komise; přidělovat resorty jednotlivým komisařům a pokud je třeba může komisaře přesouvat během jejich funkčního období; jmenovat místopředsedy po obdržení souhlasu od kolegia komisařů; požádat komisaře o odstoupení, přičemž nejdříve musí získat souhlas kolegia komisařů.

Co se týče rozhodování v Radě EU, tak bylo změněno vážení hlasů pro hlasování kvalifikovanou většinou. Celkově po Smlouvě z Nice stále zůstávají malé státy nadměrně reprezentovány, ale částečně byla rovnováha nakloněna směrem k velkým státům. Souvisejícím opatřením, které napomáhá velkým státům, bylo zvýšení prahu pro hlasování kvalifikovanou většinou. Poté co se EU rozšířila na 27 států, je práh pro kvalifikovanou většinu 255 z 345 hlasů, což je 73,9%. Kromě toho byla zakotvena opatření pro kontrolu hlasování kvalifikovanou většinou. Každý stát mohl požádat o ověření, zda-li kvalifikovaná většina reprezentuje alespoň 62% obyvatelstva EU.

Ve Smlouvě z Nice je také zakotveno, že rozhodnutí přijatá kvalifikovanou většinou musí být schválena většinou členských států. Toto opatření bylo zahrnuto na naléhání malých států. Hlasování kvalifikovanou většinou bylo dále rozšířeno na dalších 37 smluvních článků. Mezi kontroverzní a důležité oblasti rozšíření hlasování kvalifikovanou patří: opatření pro zjednodušení volného pohybu obyvatel; opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských záležitostech; nominace a jmenování předsedy Komise a ostatních jejích členů.

Některé změny se týkaly také zesílené spolupráce. Byl změněn počet států nutných pro spuštění mechanismu zesílené spolupráce. Před platností Smlouvy z Nice bylo pro spuštění zesílené spolupráce potřeba většina států EU, nyní již jen 8 členských států. V prvním a třetím pilíři byla odstraněna možnost jednoho státu vetovat zesílenou spolupráci. Místo toho byla ustavena možnost odvolat se k Evropské radě, která může o spuštění či nespuštění mechanismu zesílené spolupráce rozhodovat kvalifikovanou většinou.

Pokud jde o změny týkající se Evropského parlamentu, tak byl změněn strop pro počet europoslanců ze 700 na 732 a byl přehodnocen počet europoslanců některých států. Procedura spolupráce byla rozšířena do dalších sedmi smluvních článků. Mezi nové smluvní články pod procedurou spolurozhodování patří: proti-diskriminační opatření, soudní spolupráce v občanských záležitostech a specifická opatření pro podporu průmyslové politiky. Byla také rozšířena aplikace procedury souhlasu, při které musí EP dát svůj souhlas.

Od Ústavní smlouvy k Lisabonu

Smlouva z Nice, která razila cestu pro rozšíření EU, nešla dostatečně daleko ve smyslu definování hlasovacích uspořádání v Unii čítající 25, respektive 27 členů. V roce 2001 se v bruselském předměstí Laekenu lídři států a vlád EU zavázali zlepšit transparentnost, efektivitu a demokratičnost rozhodování EU a dali začátek procesu, během kterého měla být vytvořena Smlouva o Ústavě pro Evropu.

Evropský konvent, jemuž předsedal bývalý francouzský president Valéry Giscard d’Estaign, připravil první návrh Ústavní smlouvy. Text návrhu vzešel z jednání velmi postojově velmi pestré skupiny složené z představitelů vlád, prezidentů, poslanců národních parlamentů, poslanců regionálních parlamentů, poslanců EP, zástupců Komise a dalších sociálních partnerů. Konvent předložil svůj první návrh ústavního textu v červnu 2003 a ten byl poté v pozměněné formě posléze přijat na summitu vedeném irským předsednictvím v červnu 2004.

Smlouva o Ústavě pro Evropu měla za cíl nahradit všechny doposud platné smlouvy. Tři stávající pilíře, které zavedla Maastrichtská smlouva, by se spojily do jedné Evropské unie s tím, že by se zachovaly různé rozhodovací procedury. Evropská unie by na základě Smlouvy o Ústavě pro Evropu získala právní subjektivitu, a tudíž by mohla podepisovat mezinárodní smlouvy a mohla by se stát členem mezinárodních organizací.

Smlouva o Ústavě pro Evropu byla podepsána v Římě 29. října 2004 a byla ratifikována většinou členských států (18). V květnu a červnu 2005 jí ale v referendech odmítli francouzští a nizozemští voliči. To mělo za následek období, které je často nazýváno jako „období reflexe“, během nějž se reformní proces přehodnocoval (EurActiv 16.6.2006).

Během německého předsednictví přijaly členské státy tzv. „Berlínskou deklaraci“, která načrtává odhodlání lídrů EU dohodnout se na nové reformní smlouvě, která by měla pokud možno vstoupit v platnost před evropskými volbami 2009 (EurActiv 26.3.2007). V červnu 2007 se Evropská rada shodla na svolání mezivládní konference, která by vytvořila novou smlouvu nahrazující Smlouvu o Ústavě pro Evropu. Mezivládní konference předložila v červenci 2007 text nové Lisabonské (Reformní) smlouvy (EurActiv 24.7.2007), která byla v říjnu 2007 schválena Evropskou radou a podepsána v Lisabonu v prosinci 2007 (EurActiv 14.12.2007).

Smlouva měla vejít v platnost 1. ledna 2009. Nicméně první velké komplikace způsobilo Irsko, které v červnu roku 2008 v referendu přijetí Lisabonu odmítlo poměrem 53,4 % ku 46,6 % (EurActiv 14.6.2008). V opakovaném referendu, které proběhlo v říjnu 2009, se však názor Irů otočil a vyjádřili se pro přijetí smlouvy v poměru 67,1 % ku 32,9 % hlasů. Kladný výsledek irského referenda byl podmínkou polského prezidenta Lecha Kaczyńského k podpisu smlouvy, který tak učinil 10. října.

Klausova výjimka

Poslední zemí, která s ratifikací otálela, byla Česká republika. Proti jejímu přijetí se stavěl především prezident Václav Klaus. Ten později uvedl, že se v případě přijetí Listiny základních práv EU bojí prolomení takzvaných Benešových dekretů (EurActiv 12.10.2009). Přestože odborníci upozorňovali na to, že retroaktivní účinnost Listiny není možná a obava je proto zbytečná, slíbili evropští lídři na následném summitu takzvanou „Klausovu výjimku“.

Možnost v budoucnu se připojit k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království měla mimo jiné zaručit, že žádná ustanovení z Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva v České republice (EurActiv 8.10.2012). Jednání o přijetí „české výjimky“ se však zaseklo v parlamentním Výboru pro ústavní záležitosti (AFCO), který se na podobě zprávy po opakovaném hlasování dohodl až po tři a půl letech (EurActiv 18.2.2013).

Europoslanci pak v květnu 2013 zprávu, ve které doporučili Evropské radě, aby ostatní členské státy proces ratifikace Klausovy výjimky nezahájily do té doby, než ratifikaci dokončí Česká republika. Očekává se totiž, že český Senát, jehož souhlas je nezbytný, by mohl být pro tento dokument konečnou, protože sociální demokraté, kteří v něm tvoří většinu, se postavili proti této takzvané výjimce (EurActiv 22.5.2013).

Poslední komplikace ratifikace Lisabonské smlouvy nastali, když skupina senátorů převážně z ODS předložila v září 2009 Ústavnímu soudu návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou. Ten však 3. listopadu 2009 uvedl, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat. Prezident tak ještě tentýž den udělal (EurActiv 3.11.2009).

Lisabonská smlouva tedy mohla vejít v platnost první den následujícího měsíce, to znamená 1. prosince 2009 (EurActiv 1.12.2009).

Témata:

Lisabonská smlouva: Změny v rozhodovaní a institucionální struktuře

V informačním letáku pro občany EU se píše, že „cílem nové Smlouvy, která pozměňuje smlouvy, které jsou v současnosti v platnosti, je udělat z Evropské unie, nyní čítající 27 členských států, transparentnější, efektivnější a demokratičtější spolek.“ Lisabonská smlouva má za cíl zdokonalit právní základ tak, aby se implementace evropských politik byla efektivnější. Lisabonská smlouva obsahuje mnohá z opatření Smlouvy o Ústavě pro Evropu.

Jednodušší rozhodování

Rozhodovací procedury EU se Lisabonskou smlouvou zjednodušují. Deklarovaným cílem tohoto kroku je posílit akceschopnost Evropské unie. Hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU se rozšiřuje do mnoha dalších oblastí politik EU. Zavádí se všeobecné použití procedury spolurozhodování v EP, která se stává „běžnou legislativní procedurou“. Toto opatření má za úkol posílit legitimitu rozhodovacího procesu.

Hlasování kvalifikovanou většinou, které se stává hlavní rozhodovací procedurou v Radě EU, smlouva definuje novým způsobem. Lisabonská smlouva zakládá hlasování kvalifikovanou většinou na principu dvojité většiny: aby mohla být rozhodnutí Rady EU přijata, musí získat podporu 55% členských států, které musí zároveň představovat alespoň 65% populace EU. Pro vytvoření blokační menšiny bude potřeba skupina alespoň čtyř členských zemí. Tento systém rozhodování vstoupí v platnost od roku 2014 a je ve prospěch států s menším počtem obyvatel.

Počet oblastí, ve kterých bude Rada EU rozhodovat hlasováním kvalifikovanou většinou, je Lisabonskou smlouvou rozšířen do dalších více než 40 oblastí politiky EU. Mezi tyto oblasti patří doprava, zdravotnictví, duševní vlastnictví, sociální zabezpečení pro pracovní imigranty, změna struktury Eurojustu a Europolu, energetika, naléhavá finanční pomoc třetím zemím, sport, občanské a trestní právo, policejní a soudní spolupráce a volba předsedy Evropské rady. Díky rozšíření způsobu rozhodování kvalifikovanou většinou do dalších oblastí se má snížit riziko, že by došlo k zablokování příslušného rozhodnutí.

Současný systém vážení hlasů v Radě EU bude platný až do roku 1. listopadu 2014. Během následného přechodného období, trvajícího až do 31. března 2017, bude moci jakýkoliv členský stát požádat o použití současného systému vážení hlasů podle Smlouvy z Nice.

Výše zmíněná opatření budou díky tlaku polské vlády doplněna mechanismem podobným Ioaninskému kompromisu, který umožní skupině států s menší než blokační menšinou na omezenou pozastavit rozhodovací proces.

V některých oblastech politik EU zůstává použití jednomyslného hlasování, což je případ pro oblast obrany, zdanění, evropského žalobce, zaměstnaneckého práva a finančního rámce EU.

Lisabonská smlouva také rozšiřuje proceduru spolurozhodování v EP do všeobecného použití a přejmenovává jí na běžnou legislativní proceduru. Lisabon tak dává Evropskému parlamentu, který zastupuje občany EU, pravomoc rozhodovat o legislativě na stejné úrovni jako Rada EU, která zastupuje členské státy. Prostřednictvím této rozhodovací procedury, která bude aplikována až na 95% legislativy EU, bude rozhodování EU založeno na principu dvojí legitimity, občanů a členských států.

Upřesnění kompetencí

Definice unijních kompetencí, s nimiž přichází Lisabonská smlouva mají za úkol objasnit vztah mezi EU a členskými státy. Evropská unie podle ní bude mít k dispozici jen pravomoci výslovně na ni delegované členskými státy (tzv. princip delegovaných kompetencí). Lisabonská smlouva upřesňuje a rozděluje kompetence následovně:

  • Výlučná kompetence: V těchto oblastech bude EU jedinou stranou, která má pravomoc jednat a rozhodovat jménem všech členských států. Patří sem například celní unie, měnová politika a eurozóna, společná obchodní politika a ustanovení pravidel konkurence nutných pro fungování vnitřního trhu.
  • Sdílené kompetence: V těchto oblastech EU zasahuje, aby podpořila kroky členských států. Patří sem vnitřní trh, sociální politika, zemědělství, ochrana spotřebitele, životní prostředí, přeprava, energetika a oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.
  • Kompetence pro podpůrné, koordinační a doplňující kroky: V těchto oblastech mají členské státy svobodu jednat a také primární odpovědnost. Unie jedná pouze, aby koordinovala a doplnila kroky přijaté členskými státy. Patří sem například zdravotnictví, sport, ochrana občanů, průmysl, cestovní ruch, školství a kultura.

Lisabonská smlouva však také zachovává v oblasti rozdělení pravomocí určitý stupeň flexibility. Ponechává EU možnost podniknout kroky tam, kde je to nutné, aby byly dosaženy cíle Unie, a to i v případě, že ve smlouvách nejsou pro takovou oblast výslovně uvedeny pravomoci. V takových případech musí vždy Rada EU rozhodnout jednomyslně se souhlasem Evropského parlamentu.

Zesílená spolupráce

Zesílená spolupráce umožňuje skupině států spolu v širším kontextu EU blíže spolupracovat. EU bude moci jednat, aniž by se do dané iniciativy musely zapojit všechny členské státy. Tento mechanismus má všem členským zemím zaručit, že jejich zájmy budou respektovány.

Lisabonská smlouva zachovává mechanismus zesílené spolupráce ve specifických oblastech politik a zjednodušuje implementaci tohoto mechanismu. Tato forma spolupráce má zlepšit akceschopnost Unie tím, že bude skupině nejméně 9 členských zemí povoleno prohloubit integraci bez ostatních zemí. I nadále ale bude možné, aby se ostatní členské státy k takové spolupráci připojily v pozdější fázi.

Členské státy tak budou moci zůstat mimo zesílenou spolupráci v oblastech, ve kterých si nepřejí prohlubovat integraci aniž by brzdily ostatní země, které chtějí postoupit dále.

Institucionální změny

Evropská rada se stane samostatnou institucí EU, v jejíž čele bude předseda Evropské rady. Toto stálé předsednictví Evropské rady má za cíl zajistit větší konzistentnost a kontinuitu akcí EU a také zvýšit její váhu na mezinárodním poli. Dojde také k vytvoření postu Vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který bude zodpovědný za provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky a obranné politiky EU.

Evropská rada se stane samostatnou institucí EU bez toho, že by jí dávala Lisabonská smlouva další pravomoci. Evropská rada tak bude EU stále dávat politický podnět, ale nebude mít žádné legislativní pravomoci.

Bude vytvořen nový post stálého předsedy Evropské rady, který bude zvolen na období 2,5 roku s možností jednoho znovuzvolení. Předseda Evropské rady bude zodpovědný za přípravu, kontinuitu a dosažení kompromisu. Po dobu jeho funkčního období mu nebude umožněno zastávat žádnou jinou pozici na národní úrovni.

Vytvoření postu stálého voleného předsedy Evropské rady má za cíl zvýšit viditelnost a všeobecnou konzistenci akcí EU. Předseda Evropské rady také bude reprezentovat EU na světové scéně.

Evropská komise měla podle původních plánů podle Lisabonské smlouvy projít změnou. Od roku 2014 měl být počet komisařů redukován. Komise měla mít počet členů rovný 2/3 počtu členských států. Záruky vyjednané Irskem po první odmítavém referendu však ponechají počet komisařů stejný jako počet členských států. Každý stát tak bude mít jednoho eurokomisaře.

Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku bude plnohodnotným členem a místopředsedou Evropské komise od chvíle, kdy vstoupí Lisabonská smlouva v platnost.

Lisabonská smlouva také posiluje demokratickou legitimitu jmenování předsedy Evropské komise. Výslovně uvádí, že Evropská rada musí vzít v potaz výsledky evropských voleb při navrhnutí kandidáta na post předsedy Evropské komise, který musí být následně zvolen EP.

Vytvoření pozice Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je jednou z hlavních institucionálních inovací, které zavadí Lisabonská smlouva.

Vysoký představitel EU bude zodpovědný za společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a za společnou bezpečnostní politiku EU. Bude předsedat Radě EU pro zahraniční vztahy a bude místopředsedou Evropské komise, v níž bude zodpovědný za vnější vztahy. Tím, že bude vytvořen jeden post pro zahraniční vztahy, má být EU schopna lépe ochraňovat zájmy členských státu na mezinárodní scéně.

Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku tak bude kombinovat povinnosti současně rozdělené mezi Vysokého představitele EU a eurokomisaře pro vnější vztahy.

Vysoký představitel EU pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku bude zplnomocněn podávat legislativní návrhy a implementovat zahraniční politiku jménem Rady EU. Bude reprezentovat Unii na mezinárodní scéně v oblastech vztahujících se ke společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), přičemž bude podporován nově vzniklou Evropskou službou pro vnější akce, která se bude skládat z úředníků Sekretariátu Rady EU, Komise a personálu vyslaného z diplomatických služeb členských států. Evropská služba pro vnější akce bude založena od platnosti Lisabonské smlouvy po odsouhlasení Radou EU na základě návrhu Vysokého představitele EU a souhlasu Komise.

Vysoký představitel EU bude jmenován Evropskou radou hlasováním kvalifikovanou většinou a se souhlasem předsedy Evropské komise.

Co se týče rotující půlročního předsednictví, kdy se členské státy po 6 měsících střídají v předsedání jednáním Rady EU, to zůstane zachováno. Členské státy však budou rozděleni do skupin po třech tak, aby byla zachována větší kontinuita předsednictví pro 18 měsíční období. Radě pro zahraniční vztahy bude předsedat Vysoký představitel pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku. V ostatních složeních bude Radě EU předsedat kompetentní ministr z členského státu, který v tu chvílí bude předsedat Radě EU.

Lisabonská smlouva se také snaží změnou institucionálního fungování posílit demokratičnost a legitimitu rozhodování Unie a tak upravuje pozici národních parlamentů a Evropského parlamentu.

Lisabonská smlouva prohlubuje a posiluje legislativní a rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu, stejně tak jako jeho roli v oblasti monitorování a dohledu nad aktivitami Evropské komise.

Procedura spolurozhodování, při které Parlament rozhoduje spolu s Radou EU, se stane běžnou legislativní procedurou a bude rozšířena do nových oblastí jako je oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, zemědělství, rybolov, vnější obchod, právo duševního vlastnictví, rozpočet a služby. Tím mají být prohloubeny legislativní pravomoci EP.

Pozice Evropského parlamentu v rozpočtové politice je také posílena a to především tím, že je zrušeno rozdělení na „povinné“ a „nepovinné“ výdaje EU. Nyní se o všech výdajích EU rozhoduje s použitím procedury spolurozhodování. Parlament také musí dát souhlas se sedmiletými finančními rámci.

Evropský parlament také bude muset vydat souhlas se všemi mezinárodními dohodami, které EU uzavře. Doposud musel udělit souhlas jen těm, u kterých byla použita procedura spolurozhodování nebo měly zásadní finanční implikace.

Lisabon také určuje horní hranici pro počet poslanců EP na 750 poslanců. Minimum pro jednu zemi je 6 a maximum 96 europoslanců. Itálii se však podařilo získat jednoho europoslance navíc a horní hranice je tedy 751 europoslanců. Pod touto formulí „750+1“ je předpokládáno, že předseda EP nebude vykovávat své právo hlasovat. Předpokládá se, že pokud Lisabonská smlouva vstoupí v platnost po evropských volbách 2009, bude mít EP v přechodném období do roku 2014 754 europoslanců. Až od roku 2014 by pak platil strop pro 751 křesel.

Poprvé v historii smluvního rámce EU budou, pokud bude Lisabonská smlouva nakonec ratifikována ve všech zemích, národní parlamenty přímo zahrnuty do rozhodovacího procesu Unie a budou moci lépe kontrolovat legislativu EU.

Národní parlamenty budou více zapojeny do kontroly legislativních návrhů a toho, jestli jsou v souladu s principem subsidiarity. Použitím systému včasného varování budou všechny národní parlamenty během 8-týdenního období moci zaslat odůvodněné stanovisko evropským institucím o určitém legislativním návrhu s tím, že v něm musí vysvětlit důvody proč si myslí, že legislativní návrh není v souladu s principem subsidiarity.

Pokud bude takové odůvodněné stanovisko reprezentovat nejméně třetinu hlasů přidělených národním parlamentům, bude muset ta instituce, která návrh podala (většinou Komise), přehodnotit text legislativního návrhu. Takový návrh pak bude muset buď podržet, pozměnit nebo stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“.

Pokud bude legislativní návrh odmítán nejméně prostou většinou hlasů přidělených národním parlamentům a Komise se přesto rozhodne návrh podržet, bude zahájena speciální procedura. Při této proceduře bude Komise muset oznámit, opět v odůvodněném stanovisku, proč považuje legislativní návrh v souladu s principem subsidiarity. Takový legislativní návrh bude následně poslán spolu s odůvodněným stanoviskem národních parlamentů legislativním institucím EU (tedy Radě EU a Evropskému parlamentu). Legislativní instituce EU pak budou moci rozhodnout (55% hlasů v Radě EU a/nebo prostá většina v EP) o dalším ne/pokračování v legislativní proceduře. Tento mechanismus se nazývá „oranžová karta“.

Národní parlamenty budou mít také rozšířené právo na informace. Lisabonská smlouva také prodlužuje lhůtu pro kontrolu legislativy národními parlamenty ze šesti na osm týdnů. Lisabon také zahrnuje novou klauzuli, která popisuje všechny formální pravomoci, které mají ve vztahu s evropskými záležitostmi národní parlamenty.

Lisabonská smlouva také upřesňuje jaké právní nástroje mají k dispozici evropské instituce pro provádění svých kompetencí:

  • Nařízení: má všeobecnou platnost, je právně závazné a přímo aplikovatelné ve všech členských státech.
  • Směrnice: je právně závazná, ale ponechává členským státům prostor pro vlastní implementaci a dosažení cílů směrnice.
  • Rozhodnutí: je právně závazné, ale pouze jen pro ty, kterým je určeno.
  • Doporučení a stanoviska: nejsou právně závazná, slouží informačně.

V neposlední řadě Lisabonská smlouva zakotvuje principy občanské iniciativy v legislativním procesu. Nejméně milion občanů EU z výrazného počtu členských států bude moci podat u Komise petici, aby Komise předložila Evropskému parlamentu a Radě EU legislativní návrh, kteří občané podepsaní pod peticí považují za důležitý pro implementaci a dosažení cílů obsažených ve smlouvách EU.

Poprvé v historii smluvního základu ES/EU je také zahrnuta klauzule o vystoupení z Unie, která tak umožní členskému státu, který se nechce dále účastnit, aby vystoupil.

Stanoviska:

Dr. Edward Best, člen Evropského institutu veřejné správy v Maastrichtu, považuje Lisabonskou smlouvu za „příslib ke zlepšení efektivity rozhodování a rozšíření procedury spolurozhodování na ‚běžnou legislativní proceduru‘ za posílení formálního demokratického aspektu rozhodovacího procesu.“

Z pohledu rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou však Edward Best nevidí zásadní ani rychlou změnu. „Rozšíření a změna hlasování kvalifikovanou většinou bude v platnosti až od listopadu 2014 a i poté budou moci členské státy do roku 2017 aplikaci pravidel daných Smlouvou z Nice, a tak ve střednědobém horizontu nedojde k žádné zásadní změně.“

Dr. Best věří, že „ani kdyby v blízké budoucnosti nepřišla zásadní reforma zakládajících smluv, nebude to konec historie, co se týče institucionálního uspořádání EU.“

Podle některých kritiků Lisabonská smlouva vede k výraznému omezení suverenity jednotlivých členů EU v podobě přesunu kompetencí národních parlamentů na orgány EU. Německý prokurátor a politik CSU, Ludwig Stauffenbuerg varuje, „že Lisabonská smlouva deleguje příliš velké množství pravomocí do Bruselu.”

Podle Ladislava Jakla, tajemníka prezidenta ČR, Lisabonská smlouva „tuneluje českou suverenitu.“ Podobně právní expert Tomáš Břicháček vyčítá ve svých deseti hříších Lisabonské smlouvy „další nárůst pravomocí EU.“

Senátor za ODS Jiří Oberfalzer na toto téma podotknul, že „Lisabonská smlouva představuje příliš velkou ztrátu vlivu na další vývoj v EU, ztrátu suverenity v dalších rozsáhlých oblastech díky kvalifikovanému hlasování bez práva veta. Mohla by opět nastat situace, že o nás budou rozhodovat ti větší. To je v hlubokém rozporu s prvotními idejemi Evropských společenství, která stála na principu, že se dělá jen to, co chtějí všichni bez výjimky.“

Jiní kritici smlouvy namítají, že smlouva údajně představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Smlouvy o ústavě pro Evropu. Ředitel Open Europe Neil O’Brien řekl: „Když se podíváte do detailu na to, co bylo schváleno, je jasné, že je to jen stará ústavní smlouva ve všem kromě jména“. „To nemůže nikoho oklamat. Je to ta samá ústavní smlouva s jiným jménem a vlády by měly dodržet své sliby o konání referend“, dodal O’Brien.

Jens-Peter Bonde, bývalý dánský europoslanec za nezávislé a demokraty (Ind/Dem), řekl, že Lisabonská smlouva je „organizovaný podvod na občany EU“, protože jde prý vlastně jen o přejmenovanou Ústavní smlouvu.

Václav Klaus kromě toho, že prý nepřinese EU více demokracie, také Lisabonské smlouvě vytýká, že zavádí bezprecedentní mechanismy, které dávají EU možnost získávat nové pravomoci a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. „S principem svrchovanosti státu je v naprostém rozporu ustanovení Lisabonské smlouvy, která umožnují příjímání opatření nad rámec unijních kompetencí, je-li to nezbytné k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami“, píše Klaus.

V rozhovoru pro irskou rozhlasovou stanici RTÉ označil ministr zahraničí irské republiky Micheál Martin Klausovo hodnocení, že „Lisabonská smlouva by nepřinesla EU více demokracie“ za „povrchní, falešné a směšné.“

Hans-Gert Pöttering, bývalý předseda EP, si naopak pochvaluje zvýšení pravomocí EP a větší zapojení národních parlamentů: „Národní parlamenty a Evropský parlament vzájemně nesoutěží, naopak sdílejí společný cíl: posílit evropskou demokracii.“ Pöttering dodal, že „spolupráce parlamentů je potřeba, aby EU lépe fungovala“.

Profesor Anand MenonEvropského výzkumného institutu (ERI) při University of Birmingham, řekl v rozhovoru pro EurActiv, že „důležitou inovací, kterou zavádí Lisabonská smlouva je ‚mechanismus žluté a oranžové karty‘, který dává národním parlamentům slovo ohledně legislativních návrhů Komise.“ Menon dodal, že „je to dobrý nápad, který může být v budoucnu rozpracován a může poskytnout tolik potřebné spojení mezi národním a evropskou úrovní.“

Anand Menon naopak z celkového pohledu na Lisabonskou smlouvu tvrdí, že „i pod opatřeními Smlouvy z Nice, funguje rozšířená Unie velmi dobře.“

Na stejné téma se vyjádřil i Sebastian KurpasCentra pro evropská politická studia (CEPS), který tvrdí, že „nové pravomoci pro národní parlamenty, obsažené v Lisabonské smlouvě, neposkytují národním parlamentům možnost proaktivní role“. Kurpas srovnal tato opatření se „záchrannou brzdou“ a popsal je jako „neodmyslitelně defenzivní nástroj.“

Europoslanec Elmar Brok (EPP) říká, že prostřednictvím Lisabonské smlouvy „byla zachráněna reforma EU směrem k větší efektivnosti a demokratičnosti.“

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso poznamenal: „Máme smlouvu, která nám poskytne schopnost jednat.“

Martin Schulz, europoslanec a předseda strany Socialistů a demokratů (S&D), vnímá Lisabonskou smlouvu jako „vítězství eurooptimistů“. Schulz dodal, „po mnoha letech se nám konečně podařilo vyřešit institucionální a strukturální problémy EU.“

Mirek Topolánek, předseda Občanské demokratické strany (ODS), Lisabonskou smlouvu vnímá jako nutné zlo, jako premiér se však zasadil o její schválení v obou komorách Parlamentu ČR. „Nepřijímám ji s velkým nadšením, ale beru ji jako cenu za členství v Unii”, řekl Topolánek senátorům krátce před hlasováním o ratifikaci dokumentu. Odmítnutím smlouvy by podle jeho názoru hrozil posun všech zemích na východ od Německa a Rakouska do „ruského náručí“. „Lisabonská smlouva prosazování našich národních zájmů poněkud ztíží, její zamítnutí je znemožní“, dodal.

Sám ovšem Lisabonskou později označil za „mrtvý dokument“ a vyjádřil přesvědčení, že Evropu zásadní debata nad budoucím charakterem EU teprve čeká. „Bez ohledu na ratifikaci či neratifikaci Lisabonské smlouvy je tento dokument již mrtvý. Neodpovídá mezinárodní ani evropské realitě 21.století,“ říká Topolánek.

Jiří Paroubek, předseda opoziční ČSSD, tvrdí, že i když je Lisabonská smlouva pro občany složitá, tak naplňuje požadavky sociálně spravedlivé Evropy. „Jakkoliv připouštím, že vlastní text je pro běžného občana poněkud nesrozumitelný, konsolidovaný text smluv a jejich výklad je jasný.“

Paroubek dodal, že Lisabonská smlouva „smlouva především zcela nově definuje některé cíle Evropské unie. Na první pohled jde o kosmetické změny, ale při bližším zkoumání jde o změny zásadní povahy vyjadřující posun v základních cílech evropské integrace. Nezměněn zůstal cíl, kterým je podpora míru, společenských hodnot a blahobytu obyvatel, což zastřešuje ostatní cíle. Mezi cíli hospodářskými však zřetelně převažují cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými.“

Martin Bursík, bývalý předseda Strany zelených, zdůrazňuje nepraktičnost současných procedur a koordinace a vidí v Lisabonské smlouvě krok kupředu. „Potřeba reformy je zřejmá a dosažená rovnováha v Lisabonské smlouvě je přiměřená a rozumná. Každá organizace, chce-li být efektivní, se potřebuje vyvíjet a reformovat – a to je právě to, co je jádrem Lisabonské smlouvy.“

Bursík také považuje smlouvu za nezbytnou pro efektivnější a úspěšnější fungování Unie. „Ano, jde o komplikovanou smlouvu, a to z jednoho prostého důvodu: nastavuje velký detail v ochraně národních zájmů a brání nezamýšlenému růstu moci. Lisabonská smlouva je spravedlivě vybalancována. Není revolucí, ale důležitou evolucí struktur a fungování nejúspěšnější multinárodní organizace v lidské historii.“

REKLAMA

REKLAMA