EU a Velká Británie: Historie vztahů a cesta k referendu

Občané Velké Británie dnes v dlouho očekávaném referendu rozhodnou, zda jejich země zůstane členem Evropské unie. Specifický postoj Británie vůči evropské integraci není ničím novým, naopak ho lze sledovat už od doby, kdy se ostrovní království rozhodlo k integračnímu projektu přistoupit. Jaká je historie vztahů mezi Londýnem a Bruselem a jaká byla cesta k dnešnímu referendu?
Brexit
zdroj: Pixabay.com

HISTORICKÝ PŘEHLED

  • 4. ledna 1960: založení EFTA
  • 8. srpna1961: podána přihláška pro vstup do EHS
  • 14. ledna 1963: francouzský prezident Charles de Gaulle vetuje vstup Velké Británie do EHS
  • 11. května 1967: podána druhá přihláška pro vstup do EHS
  • 27. listopadu 1967: druhé De Gaullovo veto pro vstup Británie do EHS
  • 1. ledna 1973: vstup Velké Británie do ES 1973
  • 5. června 1975: referendum o setrvání v ES
  • 25.-26. června 1984: vyjednání britského rabatu
  • 20. července 1993: ratifikace Maastrichtské smlouvy a vyjednání prvních britských opt-outů
  • červenec-prosinec 2005: britské předsednictví EU
  • 18. července 2008: ratifikace Lisabonské smlouvy a britský opt-out z Listiny základních lidských práv EU
  • 23. ledna 2013: David Cameron slíbil uskutečnění referenda, pokud jeho konzervativní strana zvítězí v parlamentech volbách
  • květen 2015: konzervativci získali ve volbách většinu, David Cameron obhájil křeslo britského premiéra
  • 10. listopadu 2015: premiér Cameron zveřejnil požadavky na reformu EU
  • 19. února 2016: lídři EU jednali o britských požadavcích na summitu v Bruselu
  • 20. února: David Cameron vyhlásil konání referenda o setrvání v EU a vyzval Brity, aby hlasovali pro členství
  • 23. června 2016: Britové hlasují v referendu o setrvání v evropské osmadvacítce

 

VELKÁ BRITÁNIE A POČÁTEK EVROPSKÉ INTEGRACE

Velká Británie se k procesu evropské integrace z počátku stavěla skepticky. Kvůli obavám z předávání pravomocí na nadnárodní úroveň se rozhodla do rodícího se Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) nevstoupit a namísto toho založila vlastní seskupení – Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA), postavené na mezivládním přístupu. Mezi zakládající členy EFTA patřilo také Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Důvodem britské neochoty účastnit se evropské integrace byla snaha nadále udržovat zvláštní vztahy s USA a Britským společenstvím národů (Commonwealth).

Přehodnotit svůj přístup se Velká Británie rozhodla v roce 1961, když vláda labouristického premiéra Harolda Macmillana zaslala do Bruselu první přihlášku. Přístupová jednání odstartovala v říjnu stejného roku, ale nebyla dokončena. Proti vstupu Velké Británie do Evropského hospodářského sdružení (EHS) se počátkem roku 1963 postavil francouzský prezident Charles de Gaulle, který na podzim 1967 vetoval i druhou britskou přihlášku. Až jeho odchod z čela francouzské politiky umožnil, aby se Velká Británie spolu s Dánskem a Irskem staly v roce 1973 členy Evropského společenství (ES). Přístupová smlouva byla podepsána za vlády konzervativního premiéra Edwarda Heathe a poté ji schvaloval britský parlament.

Labouristická vláda pod vedením premiéra Harolda Wilsona oznámila, že nechá britské členství stvrdit v referendu. To proběhlo v roce 1975 a Britové se v něm 67 % vyslovili pro setrvání země v ES. Hlavní diskuse se vedly zejména nad britským příspěvkem do evropského rozpočtu. Velká Británie se totiž vstupem do ES (po skončení všech přechodných období) stala jedním z největších čistých plátců do společného rozpočtu.

„Tato nerovnováha byla dána tehdejší strukturou výdajů, kdy ES vynakládalo téměř všechny své prostředky na společnou zemědělskou politiku (SZP). Británie již v té době měla malý zemědělský sektor a příliš tedy ze společného rozpočtu nečerpala. Naopak její odvody byly vysoké díky objemu jejího obchodu se třetími zeměmi – právě poplatky z tohoto obchodu tehdy tvořily značnou část „vlastních zdrojů“ ES,“ vysvětlil EurActivu v rozhovoru Jan Váška z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Vyjednat trvalý korekční mechanismus se podařilo až po generační výměně v klíčových členských státech.

Požadavek snížení britského příspěvku do společného rozpočtu vznesla znovu konzervativní premiérka Margaret Thatcherová. Na summitu ve Fontainebleau v roce 1984 svým výrokem: „Vraťte nám naše peníze,“ a pohrůžkou zastavení plateb do rozpočtu ES dosáhla tzv. britského rabatu, který zaručoval návrat 66 % z čistého britského příspěvku do rozpočtu. Od roku 2007 je britský rabat mírně snížený, ale jeho princip zůstává stejný.

 

BRITSKÉ OPT-OUTY

Při schvalování Maastrichtské smlouvy v roce 1993 a Lisabonské smlouvy v roce 2008 si Velká Británie vyjednala v celkem čtyřech oblastech trvalé výjimky z práva EU – takzvané opt-outy:

  • Neúčast v projektu společné měny euro
  • Velká Británie není členem Schengenského prostoru
  • Výjimka z některých prvků společné vízové, azylové a přistěhovalecké politiky ES
  • Británie není signatářem Evropské charty základních lidských práv a svobod

Ekonomická a měnová unie
Protokol č. 25 Maastrichtské smlouvy vyřadil Británii společně s Dánskem z povinnosti přijetí eura. Měnová politika tak zůstala čistě vnitropolitickým tématem. Británie si díky tomu může dovolit vyšší rozpočtový deficit než členské státy eurozóny a není také podřízena Paktu stability a růstu, který zakazuje překročení schodku veřejných financí nad 3 % HDP. Velká Británie kvůli tomu nemá o tématech spojených s eurem hlasovací právo v Evropské radě. Stejně tak nemůže ovlivňovat složení Evropské centrální banky a nastavení kurzu eura při vstupu nové země.

Schengenská dohoda
Británie není společně s Irskem členem Schengenského prostoru, proto stále vyžaduje pasovou kontrolu na svých hranicích. Země se v rámci Schengenské dohody podílí na fungování Schengenského informačního systému, který shromažďuje informace o hledaných, pohřešovaných nebo sledovaných osobách a odcizených nebo pohřešovaných vozidlech a předmětech. Podle protokolu č. 19 Lisabonské smlouvy má Británie lhůtu tří měsíců požadovat opt-out z jakéhokoliv nového návrhu podaného v rámci Schengenské dohody, jinak se musí novým návrhem řídit.

Listina základních lidských práv EU
Británie požadovala výjimku kvůli obavám, že Charta může zasahovat do britského zákoníku práce. Charta totiž umožňuje zaměstnancům kolektivně bránit své zájmy pomocí stávky, což v britském právu zakotveno není. Britové si proto vymohli rozhodnutí, podle kterého nemůže být jejich právní systém shledán Evropským soudním dvorem v rozporu s Chartou.

Prostor svobody, bezpečnosti a práva
Británie disponovala právem žádat opt-out na legislativu týkající se Oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, což byl původně třetí pilíř Maastrichtské smlouvy. Nově je tento pilíř obsažen v hlavě V. Lisabonské smlouvy nazvané Prostor svobody, bezpečnosti a práva. Podle protokolu č. 36 Lisabonské smlouvy se může Británie rozhodovat pro opt-in, nebo opt-out u jednotlivých zákonů spadajících do hlavy V. Britové mají opět k dispozici lhůtu tří měsíců k rozhodnutí pro opt-out u nově přijaté legislativy. Mohou poté kdykoli zažádat o její opt-in. Jakmile je nový zákon přijat, nemůže být znovu vyloučen pomocí opt-out. Mezi EU a Británií probíhá spor o to, jaké zákony spadají do hlavy V. a britská strana zatím neúspěšně usiluje o volnější interpretaci.

CESTA K BRITSKÉMU REFRENDU O VYSTOUPENÍ Z EU

Referendum o setrvání země v EU Britům přislíbil premiér David Cameron 23. ledna 2013. V tehdejším projevu uvedl, že by se hlasování mohlo konat v roce 2017, pokud by jeho konzervativní strana ve vládě setrvala i po parlamentních volbách v roce 2015. Vedle myšlenky o uskutečnění referenda Cameron rovněž projevil zájem vyjednat novou dohodu mezi Londýnem a Bruselem, která by zároveň změnila celkové směřování evropské integrace tak, aby byla Evropa víc flexibilní a některé pravomoci byly vráceny zpět na národní úroveň (EurActiv 25.1.2013).

Své požadavky na reformu vztahu mezi Británií a EU oznámil Cameron 10. listopadu roku 2015 (EurActiv 12.11.2015). Seznam zahrnoval například záměr vyvázat Velkou Británii z formulace o stále těsnější unii, která je součástí základních smluv EU. Dále britský premiér požadoval omezení volného pohybu osob z nových členských zemí a snížení sociálních dávek pro přistěhovalce z EU pracujících v Británii, ochranu zájmů nečlenských zemí eurozóny a větší konkurenceschopnost EU omezením regulací a rozšířením jednotného trhu.

PŘELOMOVÝ SUMMIT

Britské požadavky projednali lídři zemí EU na zasedání Evropské rady v Bruselu 19. února 2016. Předseda Evropské rady Donald Tusk jednání evropských lídrů označil za „make or break summit“, který rozhodne o budoucnosti celé unijní osmadvacítky (EurActiv 18.2.2016). Dohoda o reformě EU, kterou David Cameron s ostatními zástupci zemí EU uzavřel, zahrnuje čtyři oblasti:

Volný pohyb osob
Nejtvrdší jednání se vedla o možnosti omezení volného pohybu osob a snížení sociálních benefitů pro evropské občany pracujících ve Spojeném království. Podle závěrů summitu bude Londýn vyplácet pracovníkům z jiných zemí, jejichž děti žijí v rodné zemi, přídavky pouze v takové výši, jaké vyplácí stát, kde dítě žije, a ne podle britského systému. Takové opatření má platit až pro nově příchozí pracovníky a od roku 2020 i pro ty, kteří tam pracují už dnes.

Změny se týkají také pracovních benefitů, jejichž vyplácení bude moci Británie nově příchozím omezit na dobu čtyř let. To bude platit v rámci takzvané záchranné brzdy, kterou budou moci státy využít, pokud se vlivem migrace dostane jejich sociální systém pod velký tlak. Londýn původně chtěl, aby bylo možné záchrannou brzdu využívat po dobu až 13 let. S tím ale nesouhlasily hlavně země východní a střední Evropy, kompromis byl proto ustanoven na dobu sedmi let.

Suverenita
Podle dohody se Londýn dále nebude moci podílet na prohlubování integrace, a je tak ze „stále těsnější unie“ vyvázán. Zároveň bylo jednáno, že pokud se sejde dostatečný počet národních parlamentů, které budou odmítat navrhovanou evropskou legislativu, členské země se jí budou muset přestat zabývat.

Ekonomika
Spojené království také požadovalo stejná práva pro všechny členské země bez ohledu na to, zda přijaly společnou měnu. Únorová dohoda tento záměr potvrdila. Státy neplatící eurem by na základě dohody měly mít možnost prozkoumávat legislativní návrhy eurozóny na úrovni Evropské rady, pokud je budou považovat za diskriminační.

Konkurenceschopnost
Země EU se na summitu poměrně hladce shodly na britském požadavku posílit evropskou konkurenceschopnost, a to omezením nadměrné regulace, snížením administrativní zátěže a také díky aktivnější obchodní politice.

REFERENDUM

Dojednaná reforma EU by měla platit, pokud se Británie rozhodne zůstat členem evropské osmadvacítky. O tom má rozhodnout referendum konané 23. června 2016. Před jeho zahájením předvolební průzkumy naznačovaly, že výsledek bude velmi těsný.

Kampaň odpůrců a příznivců takzvaného brexitu, tedy odchodu Velké Británie z Unie, byla do posledního dne velmi vyhrocená. Část britského politického spektra v čele s Cameronem se vyslovovala pro setrvání v evropském integračním projektu a stejný postoj zaujala i většina britských firem, ale i vrcholní představitelé ostatních členských zemí EU. Proti brexitu se postavil také například prezident Spojených států Barack Obama. V čele skupiny podporující brexit stanul bývalý londýnský starosta Boris Johnson a předseda Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigel Farage.

 

STANOVISKA:

„Česká vláda by se na to měla především připravit a také mít jasný plán pro případ, že se kvůli odchodu Británie budou otevírat základní smlouvy EU. Ve chvíli, kdy se tak stane, nastane totiž ideální chvíle pro to klást si nějaké požadavky. Dovedu si představit, že by si Česká republika takovýmto způsobem mohla říct o výjimku z eura a ze společné azylové a migrační politiky. Pokud by se k tomu přidaly i další země Visegradu, tak by se šance na úspěch zvedly,“ říká v rozhovoru pro EurActiv europoslanec Jan Zahradil (ODS/ECR) s tím, že případný brexit povzbudí evropské politické elity ve snaze posilovat pravomoci Bruselu.

Podle českého europoslance Pavla Svobody (KDU ČSL/EPP) by brexit mohl způsobit dominový efekt pozvolného rozpadu Unie nebo její části, stejně jako vytvoření politického prostoru pro užší integraci tím, že by odpadl největší euroskeptický stát – Velká Británie. Evropy by podle něj měla volit druhou možnost. „Evropští občané očekávají, že organizace kontinentálního rozměru, jako je EU, je schopna řešit kontinentální problémy. Je tedy třeba posílit unijní spolupráci novými pravomocemi tam, kde je to výhodné,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv.

„Česká vláda je přesvědčena, že Evropská unie bude silnější s Velkou Británií jako jejím členem. Velká Británie byla po desetiletí důležitou a neodmyslitelnou součástí EU a já věřím, že tomu tak zůstane i po dnešním hlasování. Evropská integrace je důležitou odpovědí na globalizaci, která umožňuje evropským zemím i nadále hrát klíčovou roli při ovlivňování vývoje ve světě, který se dynamicky mění. Vliv Velké Británie, včetně vlivu na podstatná ekonomická a politická rozhodnutí, by se mimo EU výrazně snížil. Tváří v tvář moderním hrozbám, včetně hrozeb terorismu, bezpečnostní nestability, nekontrolované migrace či klimatických změn by bylo velkou chybou demokratického Západu, pokud by se začal místo dosavadní spolupráce štěpit na základě návratu ke starému nacionalismu,“ uvedl v tiskovém prohlášení vydaném v den referenda český premiér Bohuslav Sobotka.

„Vystoupení Británie by vážně zasáhlo samotný princip fungování Evropské unie. Právě Spojené království v uplynulých více jak čtyřiceti letech sehrávalo zásadní roli v tom, aby se obchod a jednotný trh staly ústředními prioritami Evropy. Navíc se nejedená o zemi malou a nevýznamnou, nýbrž naopak. Na druhé straně už samotné referendum by mělo být poučením pro evropské struktury, že existují vážné problémy a nespokojenost s jejím fungováním a neschopností efektivně řešit problémy, a nemyslím tím jen migrační krizi, která k referendu přispěla, či téma Řecka,“ říká v komentáři prezident SP ČR Jaroslav Hanák.

Eliška Kubátová/Lucie Bednárová/Filip Kalánek

REKLAMA
REKLAMA