Soft power někdy nestačí, s tím Lisabon počítá

Někteří odborníci vidí přínos EU v oblasti bezpečnosti především v humanitární pomoci, zvládání krizí, politickém dialogu a zprostředkování. Jiní si však uvědomují, že by unijní vojenské kapacity neměly být za oceánem pro smích.

Pokud chce Evropa hrát na globálním poli nepřehlédnutelnou roli, ovlivňovat dění ve světě a sama se cítit bezpečně, musí se opírat o jistý donucovací potenciál, o vojenskou sílu. Naznačili to odborníci na konferenci s názvem „Lisabonská smlouva a budoucnost evropské bezpečnostní politiky“. Debata, kterou pořádalo Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK (CESES), Ministerstvo vnitra ČR a Generální ředitelství HZS, proběhla 7. května v Poslanecké sněmovně PČR. „Lisabonská smlouva je příslibem větší koherence a efektivnějšího vydávání prostředků,“ řekl Ivo Šrámek, politický ředitel Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Evropská unie se snaží v obranné politice emancipovat již od druhé poloviny 90. let. Amsterodamská smlouva v roce 1997 zavedla společné strategie a institut konstruktivní abstence, čímž značně zefektivnila rozhodovací procesy v Unii. O rok později se tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac a britský premiér Tony Blair na konferenci v St. Malo shodli, že by Unie měla vybudovat společnou evropskou obranu včetně odpovídajícího operačního a vojenského zázemí. Evropské síly by se uplatnily tam, kde se nemůže účastnit NATO.

Záměrem společné obrany a budování kapacit však rozhodně není snaha suplovat NATO. Naopak, Unie se brání duplicitě a chce pouze využívat svůj potenciál řešit krize, které nejsou v popisu činnosti Aliance. Tu však Evropa stále chápe jako hlavního garanta své bezpečnosti. „EU nemá ambice být supervelmocí, není to stát, nemá armádu, a to s sebou nese limitující implikace,“ prohlásil na konferenci Antonio Álvarez Barthe, zástupce politického ředitele španělského ministerstva zahraničí.

Lisabonská smlouva, která platí od loňského prosince, kromě jiných oblastí značně reformuje i kapitolu o společné bezpečnosti.

Co mění Lisabonská smlouva v oblasti bezpečnosti a obrany:

  • Na konci roku 2009 vznikl po dlouhém vyjednávání nový útvar v rámci Generálního sekretariátu Rady EU – Ředitelství pro zvládání krizí a plánování (CMPD). Poprvé v historii jedna instituce integruje civilní i vojenskou dimenzi strategického plánování a zvládání krizí, což odráží široké spektrum nástrojů, které může Unie využívat při svých operacích. Vznik orgánu iniciovala Francie a opírala se o severské země a Německo.
  • Lisabonská smlouva zavádí nástroj Stálé strukturované spolupráce v oblasti obrany, na které se mohou podílet „členské státy EU, jejichž vojenské schopnosti splňují vyšší nároky a které vzájemně učinily hlubší závazky v oblasti nejnáročnějších operačních aktivit“. To znamená, že se několik zemí může spojit a převzít iniciativu například při tvorbě sil rychle reakce EU, tzv. Battlegroups, nebo spolupracovat v oblasti vojenského průmyslu. Na otázku, zda podobný institut nepovede, vzhledem k nestejným možnostem zemí, k dvourychlostní Evropě, odpověděl Josef Janošec z GŘ HZS, že jde o dobrovolnou spolupráci, jejíž existence nikoho nediskriminuje a může to vést jedině k pokroku. „Vznikne větší synergie při rozvoji vojenských a nevojenských kapacit. Povede to k intenzivnější spolupráci a snížení vydaných prostředků,“ podotkl Milan Dvořák, ředitel Evropského centra vrtulníkové podpory.
  • Posiluje kontrolní pravomoci Evropského parlamentu – ať už skrze kontrolní funkci poslanců při schvalování rozpočtu EU, nebo tím, že nově zavádí povinnost zpravovat Parlament o bezpečnostně-politických aktivitách EU a hlouběji jej zapojovat do strategických diskuzí o směřování bezpečnostní politiky EU, včetně konkrétních civilních či vojenských operací EU.
  • Vytváří takzvaný Startovací fond pro vojenské operace EU, který by doplnil stávající mechanismy pro financování vojenských operací EU jako je zvláštní výbor Athena. V situaci, kdy jen pět zemí v celé Unii investuje do obrany 2,2 % HDP, tedy podíl, který doporučuje NATO, je mobilizace společných prostředků zásadní podmínkou pro nasaditelnost evropských sil v zahraničí. „EU by měla při rozpočtování bezpečnostní politiky uvážit, že valná většina hrozeb je nevojenského původu a řeší se nevojenskými prostředky. Nevojenské hrozby 1000krát překračují ty vojenské, je proto třeba více asociovat obranný a bezpečnostní průmysl a vyčleňovat prostředky na vojenské a nevojenské hrozby společně,“ upozornil Janošec.

„Největší nebezpečí pro obrannou politiku, stejně jako pro jiné politiky, je nedodržování závazků a nevyužívání všech nástrojů spolupráce,“ řekl závěrem Jan Hamáček, předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.  

REKLAMA
REKLAMA