EU potřebuje společnou obranu

EU má sice dostatek finančních prostředků a vojenského personálu, neumí jej však efektivně využít. Obrana proto představuje největší slabinu evropské integrace. Uvádí to zpráva pracovní skupiny bruselského Centra pro výzkum evropské politiky (CEPS) a zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice (FES), kterou do Prahy přijeli prezentovat zahraniční experti.
FES event obrana
zdroj: Friedrich-Ebert-Stiftung e.V. - zastoupení v České republice.

„Společná bezpečnostní a obranná politika je nejslabším článkem evropské integrace,“ uvedl minulý týden v Praze zmocněnec pro ozbrojené síly německého Spolkového sněmu Hans-Peter Bartels (SPD), který byl součástí pracovní skupiny bruselského Centra pro výzkum evropské politiky (CEPS) a zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice (FES). Ta v období od června 2014 do ledna letošního roku pracovala na zprávě o budoucnosti evropské obranné politiky, jejíž závěry a doporučení jsou nyní představovány ve členských státech.

Obranné politice EU, která vznikla již v roce 1999 jako reakce na válečné konflikty v bývalé Jugoslávii, nebyla podle autorů zprávy v posledních letech v Bruselu věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila. Jak uvedl Uwe Optenhögel z Nadace Friedricha Eberta v Bruselu, do značné míry za to mohla hospodářská krize, která odvedla pozornost většiny členských států k hledání řešení jiných problémů, a také fakt, že „před deseti či 15 lety byla Evropa obklopena celkem stabilními režimy“.

Nyní je situace jiná. Státy evropské osmadvacítky čelí novým výzvám, mezi něž patří destabilizace východní části Ukrajiny, Blízkého východu a severní Afriky. V důsledku válečných konfliktů a zhoršujících se životních podmínek přišlo do Evropy jen od začátku letošního roku více než 700 tisíc migrantů, kteří věří, že zde najdou nový domov. Zároveň s tím se EU v poslední letech potýká s hrozbou teroristických útoků a růstem radikalismu a extremismu, které mohou také vést k násilí.

„Musíme reagovat na celé řadě front, bezpečnost ale tvoří nedílnou součást evropského projektu,“ dodal k tomu Benjamin Tallis z pražském Ústavu mezinárodních vztahů.

Buďme efektivnější

EU by podle expertů měla na nové okolnosti co nejrychleji zareagovat a v první řadě připravit novou bezpečnostní strategii. Ta poslední totiž vznikla ještě za působení prvního vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany (v úřadu 1999-2009). Nová strategie, k jejímuž vzniku mají přispět i závěry pracovní skupiny vedené právě Solanou, má být představena na summitu EU v červnu příštího roku.

Podle Stevena Blockmanse z CEPS Evropská unie nemá vymýšlet nové úkoly, ale především plnit ty, které si už v minulosti zadala. K nim patří především tzv. Petersberské úkoly, které byly přijaty v polovině devadesátých let a které se pojí s předcházením konfliktů (conflict prevention) a krizovým řízením (crisis management). Jedná se v první řadě o humanitární a záchranné operace a úkoly spojené s udržováním a vynucováním míru mimo území EU, k čemuž mají sloužit vojenské jednotky poskytované jednotlivými státy EU.

Německý expert Hans-Peter Bartels je přesvědčen, že EU k tomu má vše, co potřebuje. Rozpočet členských států vyčleněný na obranu je třikrát větší než oficiální výdaje na stejnou položku ze strany Ruska, a podobné je to i s lidskými zdroji. Země EU dají dohromady více vojáků než USA.

„Jsme však vidět? Myslíme si, že jsme silní? Myslí si ostatní, jestli jsme silní? Odpověď zní: ne,“ zdůraznil Bartels s tím, že EU by měla do budoucna zapracovat zejména na efektivnější spolupráci, zajištění lepšího výcviku a kvalitnějšího vybavení a v neposlední řadě i na představení sjednocených struktur vedení.

Nepodkopejme NATO

Země by měly podle Bartelse také více využívat mechanismu Stálé strukturované spolupráce v oblasti rozvoje obranných schopností (PESCO, z angl. Permanent Structured Cooperation), kterou zavedla v roce 2009 Lisabonská smlouva a k níž se po dodržení potřebných pravidel může uchýlit určitý počet států. Cílem evropské obranné politiky by mělo být vytvoření Evropské obranné unie.

Přinos by podle Bartelse znamenalo i zřízení úřadu nového evropského komisaře pro obranu v Evropské komisi, pravidelně vedené diskuse na úrovni Evropské rady, zřízení výboru pro bezpečnost a obranu v Evropském parlamentu (nyní se jedná o podvýbor) a také posílení konzultací mezi europoslanci a národními parlamenty.

Posílená obranná a bezpečnostní politika EU by však v žádném případě neměla podkopat postavení Severoatlantické aliance (NATO), mezi jejíž členy patří 22 členských zemí EU, shodli se autoři zprávy.

„Mezi EU a NATO nepanuje žádný konflikt a ani konkurence. EU musí zvýšit svou důvěryhodnost vůči NATO, ale nesmí se v obranné a bezpečnostní politice stát jejím rivalem,“ uvedl Hans-Peter Bartels s tím, že Evropská obranná unie musí NATO spíše doplňovat. Zároveň by ale měla být schopna reagovat na krize v bezprostřední blízkosti jejích hranic.

„EU by měla mít možnost chránit své vlastní zájmy a země, jako jsou USA, Turecko či třeba Kanada, které mohou mít jiný pohled, by nám v tom neměly bránit,“ dodal k tomu Steven Blockmans.

Součást veřejné debaty

Ondřej Ditrych z Ústavu mezinárodních vztahů je přesvědčen, že celé debatě o Evropské obranné unii by prospělo, pokud by do ní byla více zapojena i veřejnost. „Chybí mi vysvětlení, proč EU obrannou unii vůbec potřebuje,“ uvedl.

Podle Uweho Optenhögela ten správný čas, kdy by se téma posílení evropské obrany mělo stát veřejným tématem, nastal právě nyní.

„Vlády by měly s veřejností probírat, co je nezbytné udělat v oblasti bezpečnosti a obranu, a to i proto, že uprchlická krize, které dnes čelíme, je úzce spojena s otázkami vnitřní i vnějšího bezpečnosti,“ dodal.

Autor: Lucie Bednárová

REKLAMA
REKLAMA