Historie: Přehled mezinárodních klimatických jednání

V Paříži se pomalu chýlí ke konci konference OSN, na které má vzniknout nová globální smlouva o ochraně klimatu. Dohoda by mohla podle posledních informací padnout v sobotu, jednání se však nakonec mohou ještě protáhnout. Co všechno pařížské konferenci předcházelo? Podívejte se na stručný historický přehled.

Paříž během COP21
zdroj: Shutterstock; autor: Elfred Tseng

Historický přehled původně vyšel na webových stránkách Zastoupení Evropské komise v ČR.

1988 – Založení Mezivládního panelu pro klimatickou změnu
Tato instituce založená v roce 1988 pod záštitou Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) je hlavním orgánem pro mezinárodní spolupráci v otázkách klimatu. V současné době sdružuje vědce ze 195 států, jejichž práce jsou základem pro vyhodnocování klimatických změn a jejich dopadů, případně vlivu člověka na klimatickou změnu. Závěry plynoucí z výzkumu jsou vydávány ve formě hodnotících zpráv. První hodnotící zprávu vydal panel dva roky po svém založení v roce 1990, pátá a zatím poslední vyšla v roce 2014.

1992 – Schválení Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC)
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla přijata na konferenci v Rio de Janeiru v roce 1992 známé také pod názvem „Summit Země“, kde se sešli zástupci více než 170 zemí světa. Poprvé zde byla oficiálně uznána existence klimatické změny a zdůrazněn vliv člověka na tyto změny. Úmluva obsahuje obecná pravidla určená k ochraně klimatického systému Země, která se zaměřují zejména na stabilizaci koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. V roce 1994 úmluva vstoupila v platnost a v současné době zahrnuje 196 smluvních stran, které se každoročně scházejí na konferencích označovaných zkratkou COP (Conference of Parties). První konference (COP1) se konala v roce 1995 v Berlíně.

1997 – Kjótský protokol
Na třetí konferenci smluvních stran v roce 1997 byl v japonském Kjótu přijat tzv. Kjótský protokol. Poprvé v něm bylo dohodnuto stanovení závazných cílů pro snížení emisí skleníkových plynů. Podle „principu společné, avšak rozlišené odpovědnosti“ mají největší podíl na nárůstu koncentrace skleníkových plynů v atmosféře rozvinuté země. Proto je protokolem stanovený závazek na snížení celkových emisí skleníkových plynů o 5 % oproti roku 1990 omezen pouze na vyspělé státy.

Ke snížení mělo dojít během prvního závazkového období v roce 2008 až 2012. Protokol vstoupil v platnost až v roce 2005 po podpisu Ruska, kdy zahrnoval 36 rozvinutých zemí. Austrálie přistoupila k protokolu až v roce 2009, avšak například Spojené státy americké, které patří k největším emitentům skleníkových plynů, ho dosud neratifikovaly. Česká republika se k protokolu připojila v roce 2001. Setkávání smluvních stran Kjótského protokolu se konají každoročně v rámci konferencí UNFCCC.

2007 – Konference smluvních stran na Bali (COP13)
Během konference na Bali se smluvní strany shodly na přijetí plánu pro jednání, která by měla do dvou let vést k podepsání nové klimatické smlouvy. Ta měla nahradit Kjótský protokol, jehož časový rámec byl stanoven do roku 2012.

2009 – Konference smluvních stran v Kodani (COP15)
Očekávání v podobě podepsání nové všeobecně závazné klimatické smlouvy, která by nahradila Kjótský protokol, se na COP15 nepodařilo zrealizovat. Byl ale přijat dlouhodobý mezinárodní závazek na udržení globálního oteplování do roku 2100 pod dvěma stupni Celsia. Překročení této hranice může podle Mezivládního panelu pro změny klimatu i řady nezávislých institucí vést k závažným nevratným změnám globálního ekosystému či častějším extrémním výkyvům počasí.

2010 – Konference v Cancúnu (COP16)
O rok později byl na konferenci v Mexiku dlouhodobý teplotní cíl potvrzen. Zároveň se smluvní strany konference shodly na založení Zeleného klimatického fondu (GCF – Green Climate Fund). Ten má plnit funkci dlouhodobého nástroje pro poskytování finanční asistence pro rozvojové země. Ty jsou totiž zpravidla nejvíce postiženy dopady klimatických změn, zároveň však postrádají nezbytné finanční prostředky nutné na obranu proti těmto negativním vlivům. Z fondu by proto právě do nich měly plynout finance na adaptační i mitigační opatření.

2011 – Konference v Durbanu (COP17)
Na konferenci v jihoafrickém Durbanu byla dojednána struktura Zeleného klimatického fondu. Fond začal reálně fungovat v roce 2014 a první projekty byly schváleny v listopadu 2015. 
Dále se zástupci smluvních stran shodli na vytvoření Durbanské platformy pro posílenou činnost. Ta nese zodpovědnost za dodržení pracovního plánu, jehož výsledkem by mělo být podepsání nové, závazné, globální klimatické smlouvy do roku 2015. Nutnost jejího podepsání byla posílena blížícím se koncem platnosti Kjótského protokolu, jehož rámec byl stanoven do roku 2012. V roce 2011 od něj navíc odstoupila Kanada.

2012 – Konference v Dauhá (COP18)
Do roku 2012 se nepodařilo podepsat novou klimatickou smlouvu, která by nahradila Kjótský protokol. Aby byla legislativní mezera vyplněna, byla na 18. konferenci v Dauhá prodloužena platnost protokolu do roku 2020 pomocí tzv. dodatku z Dauhá. Od roku 2013 do roku 2020 mělo proto probíhat druhé závazkové období, během kterého měly smluvní strany snížit emise skleníkových plynů o 18 % oproti roku 1990. Dodatek však zatím nevstoupil v platnost.

V roce 2012 také podala Francie přihlášku k pořádání klimatické konference v roce 2015.

2013 – Konference ve Varšavě (COP19)
Na konferenci ve Varšavě byla Paříž určena za místo konání 21. konference v roce 2015. Zintenzivnily se práce na přípravě této konference, od které se očekává podepsání nové závazné smlouvy. Státy se proto dohodly na předložení dobrovolných závazků (INDCs), které by obsahovaly cíle a postupy pro boj s klimatickou změnou, nejlépe do března 2015. Plány mají sloužit jako podklady pro zpracování a přijetí nové globální klimatické smlouvy.

2014 – Konference v Limě (COP20)
Cílem dvacáté konference smluvních stran bylo připravit půdu pro novou globální dohodu tak, aby mohla být v roce 2015 v Paříži skutečně uzavřena. Ještě před zasedáním se USA a Čína jako dva největší světoví emitenti dohodli na závazcích v oblasti snižování skleníkových plynů. V Limě měly být vypracovány základní pokyny pro předkládání a podobu národních příspěvků (INDCs), závěrečná dohoda však neobsahovala konkrétní pravidla, na základě kterých by bylo možné jednotlivé závazky vyhodnotit a vzájemně porovnat. Jednání však otevřela cestu ke stanovení dlouhodobého cíle pro snižování emisí z fosilních paliv.

2015 – Konference v Paříži (COP21)
Během roku 2015 se několikrát sešla pracovní skupina, jejímž úkolem bylo připravit vyjednávací text pro novou klimatickou dohodu. Dokument se podařilo zkrátit přibližně na 50 stran, k dojednání však zůstala řada klíčových otázek včetně mechanismu pro pravidelné vyhodnocování závazků nebo financování klimatické politiky. Více než 180 států předložilo před pařížskou konferencí své národní příspěvky (INDCs), které však prozatím nestačí k dosažení teplotního cíle na udržení globálního oteplování pod 2 stupni Celsia. Více ke konferenci na http://www.cop21paris.org/.

REKLAMA

REKLAMA