Buďte v obraze: Znáte základní pojmy klimatických jednání?

V Paříži se pomalu chýlí ke konci konference OSN, na které má vzniknout nová globální smlouva o ochraně klimatu. Dohoda by mohla podle posledních informací padnout v sobotu, jednání se však nakonec mohou ještě protáhnout. Víte, o čem je v Paříži vlastně řeč? Podívejte se na glosář základních pojmů.

Globální oteplování
zdroj: Shutterstock; autor: Sergei25

Přehled pojmů původně vyšel na webových stránkách Zastoupení Evropské komise v ČR.

Adaptace
Pojem adaptace zahrnuje opatření přijatá v reakci na klimatické změny, která postiženým zemím umožňují zmírňovat negativní dopady těchto změn a přizpůsobovat se jim. Nejedná se tedy o řešení příčin globální změny, ale jejích následků. Adaptační opatření mohou nabývat různých podob – od stavby hrází a systémů včasného varování v pobřežních státech až po inovativní zemědělské postupy využívající například odolnější rostliny v oblastech postižených extrémními suchy. Státy mohou přispět i legislativní opatřeními, která budou zohledňovat častější výkyvy počasí, k nimž může díky klimatické změně docházet.

Antropogenní vlivy
Za antropogenní vlivy lze označit dopady činnosti člověka na životní prostředí. Kvůli nárůstu populace a dalším doprovodným jevům lidského rozvoje, jako je industrializace či urbanizace, však Země není schopna nadále všechny tyto vlivy absorbovat, a dochází proto k nevratným změnám na bázi celosvětového ekosystému. Jako příklad antropogenních vlivů můžeme uvést vypouštění emisí skleníkových plynů, produkci aerosolů, rozšiřování produkce zemědělství, regulace velkých vodních toků či odlesňování.

Dlouhodobý cíl
Evropská unie podporuje přijetí takzvaného dlouhodobého cíle jako jednoho ze základních bodů mezinárodní klimatické dohody. Jedná se o dlouhodobý globální závazek pro snižování emisí skleníkových plynů, který by měl přispět ke splnění dlouhodobého teplotního cíle schváleného na klimatické konferenci v Kodani v roce 2009. Evropská komise podporuje stanovení dlouhodobého cíle pro snížení světových emisí o 60 % do roku 2050 ve srovnání s rokem 2010.

Evropská unie na jednáních UNFCCC 
Státy Evropské unie vystupují na klimatických konferencích jako celek. Předsednická země Rady EU reprezentuje na jednáních společnou, předem dojednanou pozici. Návrhy na její podobu jsou členským zemím předkládány za pomoci Generálního ředitelství Evropské komise pro oblast klimatu. Závěry pro letošní konferenci v Paříži schválila Rada ministrů životního prostředí 18. září. Na konferenci budou tyto závěry prosazovat lucemburská ministryně pro životní prostředí Carole Dieschbourg jako zástupkyně předsednického státu a evropský komisař pro opatření v oblasti klimatu a energetiku Miguel Arias Cañete.

Národní příspěvky ke globální klimatické dohodě (INDCs)
Při přípravě na COP21 byl zvolen inovativní přístup k vytváření národních klimatických závazků. Všechny smluvní strany měly na základě rozhodnutí COP19 ve Varšavě z roku 2013 předložit nejlépe v prvním čtvrtletí roku 2015 dobrovolné příspěvky ke snižování globálních emisí skleníkových plynů. Tyto příspěvky, nazývané zkratkou INDCs (Intended Nationally Determined Contributions), prezentují individuální plány jednotlivých zemí na redukci emisí. Termín pro jejich odevzdávání vypršel 1. října, některé státy nicméně své závazky předložily i po tomto datu. Jejich počet nakonec přesáhl 180. Sekretariát UNFCCC zpracoval na základě odevzdaných příspěvků shrnující zprávu. Podle jejích výsledků zatím svět není na cestě k udržení globálního oteplování pod 2 °C do roku 2100, vysoká účast zemí, které závazky předložily, však vysílá pozitivní signál o tom, že stále více států považuje klimatické změny za významný problém. 

Kjótský protokol
Kjótský protokol byl přijat v roce 1997  na COP3 v Kjótu a vstoupil v platnost v roce 2005. Stal se prvním právně závazným dokumentem, který stanovil limity pro snižování emisi skleníkových plynů. Státy v něm byly rozděleny na rozvinuté a rozvíjející se. Podle dohody pak větší zodpovědnost za vypouštění emisí skleníkových plynů nesou státy rozvinuté. Během prvního závazkového období (2008 až 2012) se v něm proto vyspělé země zavázaly snížit své celkové emise skleníkových plynů nejméně o 5 % oproti roku 1990. V roce 2012 byla jeho platnost prodloužena až do roku 2020 pomocí tzv. dodatků z Dauhá, přijatého na konferenci v Kataru. V současné době však emise z rozvinutých zemí tvoří jen malé procento všech produkovaných emisí, navíc protokol nebyl ratifikován Spojenými státy americkými, které rovněž patří k největším emitentům. Státy proto volají po schválení nového všeobecně závazného dokumentu.

Klimatické změny
Změny průměrného stavu klimatu či jeho vlastností označujeme jako klimatické změny. Podle zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu všechny sledované faktory v současné době potvrzují, že dochází k oteplování klimatického systému. Na tyto změny má vliv například zvýšená koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, jejichž nárůst je ovlivněn činností člověka. Dopady klimatických změn lze pozorovat například na vzestupu hladin oceánů či úbytku ledovců v Arktidě i na pevnině. Projevují se však také častějšími výkyvy počasí a extrémními jevy, jako je častější výskyt dlouhého období sucha.

Klimaticko-energetický balíček EU pro období 2020 až 2030
Během roku 2013 pracovala Evropská komise na nové podobě klimaticko-energetické politiky Evropské unie po roce 2020. Po intenzivních jednáních byly v roce 2014 stanoveny čtyři základní cíle tohoto balíčku. Ty zahrnují závazek na snížení emisí skleníkových plynů o minimálně 40 % do roku 2030 oproti roku 1990 a navýšení podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie na 27 %. Tento cíl je však závazný pouze na úrovni EU, ne pro jednotlivé členské státy. O 27 % by se rovněž měla zvýšit energetická účinnost a mělo by dojít ke zlepšení propojení energetických sítí. To by mělo do roku 2030 narůst alespoň o 15 %. Z klimaticko-energetického balíčku zároveň vychází příspěvek EU předložený v rámci příprav na COP21 (INDC).

Konference smluvních stran UNFCCC
Poprvé se zástupci více než 170 zemí v otázce změn klimatu sešli v roce 1992 v Rio de Janeiru. Zde byla přijata rámcová úmluva UNFCCC, ve které se ratifikující státy zavázaly k dodržování obecně formulovaných pravidel určených k ochraně klimatického systému Země. Každoročně se zástupci schází na dalších konferencích, které jsou věnovány zhodnocení implementace UNFCCC. Konference jsou pak označovány zkratkou COP (Conference of the Parties) a pořadovým číslem. První konference (COP1) se konala v roce 1995 v Berlíně, letošní Pařížská konference nese označení COP21. Na konferencích jsou přijímány dodatky a protokoly, které dále doplňují základní text úmluvy.

Mechanismus pro vyhodnocování závazků
Dalším z klíčových návrhů, které by měly být součástí nové mezinárodní dohody, je mechanismus pro vyhodnocování závazků. Ten by měl zajistit pokračování klimatické politiky i po vypršení státy předložených závazků (INDCs). Tyto závazky jsou zpravidla stanoveny na 10 až 15 let. Mechanismus by určil, jak často budou závazky vyhodnocovány a pravidelně přepracovávány na základě nových poznatků či dostupnosti nových technologií. Měl by sloužit také k navyšování dosavadních národních cílů. Evropská unie se zasazuje o stanovení pětiletého cyklu pro tento mechanismus.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC)
Mezivládní panel pro změnu klimatu je hlavním mezinárodním orgánem, který má na starost vyhodnocování klimatických změn. Byl založen pod záštitou Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) v roce 1988. Sdružuje vědce ze 195 členských států, kteří svou prací přispívají ke zkoumání vlivu a dopadů činnosti člověka na životní prostředí. Své závěry panel vydává ve formě hodnotících zpráv. Pátá a zatím poslední hodnotící zpráva vyšla v roce 2014.

Mitigace
Mitigace zahrnuje soubor opatření, která pomáhají efektivně bojovat proti změnám klimatu. Nabývají zejména podoby programů na snižování emisí, popřípadě na zvýšení kapacit na pohlcování těchto emisí. Tyto programy se zpravidla pojí s instalací nových technologických zařízení.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu UNFCCC
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla podepsána v roce 1992 na historicky první klimatické světové konferenci v Rio de Janeiru, která je také známá pod pojmem „Summit Země“. Zahrnuje obecně formulované závazky určené k ochraně klimatického systému Země. Úmluva vstoupila v platnost v roce 1994 a v současné době zahrnuje 196 smluvních stran. Úmluva je na každoročních konferencích doplňována o dodatky nebo protokoly.

Skleníkové plyny
Jako skleníkové plyny označujeme sloučeniny, které se hromadí v atmosféře a pohlcováním infračerveného záření přispívají k jejímu ohřívání. To následně vede ke zvyšování teploty povrchu Země. Největší podíl mezi nimi zaujímá vodní pára, dále oxid uhličitý, oxid dusný, metan či přízemní ozon.

Uhlíkové trhy
Kjótský protokol zavedl jako jedno z opatření, které mělo napomoci snížit emise oxidu uhličitého, princip uhlíkových kreditů. Ty stanovují cílovou hranici, která určuje, kolik mohou jednotlivé země vyprodukovat emisí. Pokud země vyprodukuje méně, má možnost své zbývající uhlíkové kredity prodat zemi, která má naopak s dodržením limitu problém, čímž je do procesu zapojen tržní mechanismus. V Evropské unii funguje samostatný trh pro obchodování s emisními povolenkami EU ETS.

Zelený klimatický fond (GCF – Green Climate Fund)
Během COP16 v Cancúnu se vyspělé země zavázaly, že do roku 2020 poskytnou na podporu klimatické politiky v rozvojových zemích 100 miliard dolarů ročně. Jako hlavní nástroj by k tomu měl sloužit Zelený klimatický fond. Polovina jeho prostředků by měla být využita na mitigační opatření, druhá polovina na opatření adaptační. Fond sídlí v jihokorejském městě Songdo a fungovat začal v roce 2014, kdy do fondu reálně začaly plynout finanční prostředky z různých států. Částka, k níž se státy dříve zavázaly, zatím nebyla naplněna. V listopadu 2015 však bylo vybráno prvních osm projektů, které by měly být z Fondu podpořeny.

REKLAMA
REKLAMA