Regularizace pobytu neregulérních imigrantů zatím v ČR příliš pochopení nenachází

V rámci přípravy nového cizineckého zákona se mezi odbornou veřejností znovu otvírá diskuze, zda by měla být zavedená takzvaná regularizace, tedy legalizace neregulérního statutu imigrantů prostřednictvím zákona. Ministerstvo vnitra se staví proti, mezi odborníky se ale názory liší. Někteří ji vidí jako příliš radikální a nedemokratické řešení, jiní ji označují za jeden z nejúčinnějších nástrojů, který by státu pomohl při řešení některých složitých situací.

pas a razítko
zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: Grant Cochrane

Podle statistik Policie České republiky neregulérní migrace na našem území stále narůstá. V první polovině minulého roku bylo na území Česka zaznamenáno celkem 1.615 cizinců, což představuje nárůst o 9 %. Jedná se především o Ukrajince, Rusy a Vietnamce.

Situaci by měl částečně řešit nový cizinecký zákon, který připravuje Ministerstvo vnitra. Ten by měl přinést jasnější rozlišení mezi povinnostmi a právy občanů ze zemí Evropské unie a občanů třetích zemí, zjednodušení klasifikace a také některé novinky jako například možnost požádat si o vybrané typy dlouhodobých víz přímo ze zahraničí.

V souvislosti s přípravou tohoto zákona se opět vyskytla otázka, zda by měl tento právní předpis obsahovat také nějakou formu regularizace. Tento pojem označuje opatření, kterým stát uděluje povolení k pobytu cizincům, kteří se nacházejí na jeho území nelegálně. Regularizace bývá v tomto kontextu někdy též nazývána jako amnestie nebo legalizace pobytu.

Ministerstvo vnitra zatím tomuto návrhu příliš nakloněno není. Podle jeho slov „podporuje nerespektování právního řádu“.

„Regularizace je v České republice brána jako příliš radikální řešení, pro které zde není místo,“ potvrdila právnička ze Sdružení pro integraci a migraci Pavla Hradečná na nedávném semináři, jenž se věnoval tomuto tématu, který pořádala nadace Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice, Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR a Sociologický ústav Akademie věd.

Jasno nemají ani odborníci

Na otázku, zda by měla být regularizace zavedená, nepanuje mezi odborníky jednotný názor. Podle Pavly Hradečné regularizace smysl má, protože jakákoliv snaha o zlepšení situace je lepší než „rigidní setrvávání na praxí neosvědčených přístupech státu k neregulérní migraci.“

Hradečná dodává, že legalizace pobytu v České republice je velmi složitým procesem. K tomu přispívá restriktivní politika státu, neustále měněné a novelizované předpisy, nevstřícný postoj úředníků k cizincům či zásadní pobytová závislost cizinců na jiných osobách, která je limituje v úpravách pobytů.

Podle Dušana Drbohlava z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy by se proti neoprávněné migraci a migračním aktivitám mělo bojovat, protože se nacházejí mimo legislativní rámec, a porušují tak demokratické principy. Můžou tak například vytvářet nespravedlivou výhodu pro firmy, které neoprávněné migranty zaměstnávají. Ty totiž mohou v soutěži s jinými firmami nabídnout nižší cenu, protože za tyto pracovníky neodvádí daně a často jim také platí nižší mzdu.  

Podle Drbohlava tak řešení celé situace nespočívá v regularizaci, ale ve zpřístupňování cest, které „umožňují legální vstup do země a legální provoz ekonomických aktivit v daném státě.“

To, že je těžké zaujmout jednoznačný postoj, potvrzuje i Andrea Baršová z Odboru pro lidská práva Úřadu vlády ČR. Podle ní je velkou nevýhodou regularizace zejména skutečnost, že je nespravedlivá k těm, kdo využili zákonné cesty a obětovali legálnímu získání pobytu finance a čas.

„Nicméně to z mého pohledu nesnižuje potřebu regularizace pro ostatní osoby, které do tohoto problému spadli jak nespravedlivě, tak i s určitou mírou zavinění, ale nemohou se ze začarovaného kruhu neslučitelných situací dostat zpět. Z mého pohledu všechny proregularizační argumenty z lidskoprávního hlediska převládají,“ dodala na zmíněné konferenci Baršová.

Proč ji zavádět?

Regularizace může mít mnoho podob a může se týkat různých skupin migrantů. Používaná je jak regularizace generální, která se týká všech cizinců bez oprávnění k pobytu, tak regularizace speciálně určená pouze pro přesně vymezenou skupinu.

Ačkoliv Dušan Drbohlav regularizaci obecně nepodporuje, dovede si představit, že by mohla být udělována v individuálních situacích zapříčiněných například chybou státu nebo za účelem sjednocení rodin.

„Hranice mezi legálním a nelegálním pobytem v České republice je velmi vratká a leckterý cizinec se může stát neregulérním ze dne na den,“ dodává právnička Hradečná. Jako důkaz uvádí dopad poslední novelizace cizineckého zákona, která byla přijata 23. prosince 1999 a účinná již od 1. ledna 2000. Cizinci a stejně tak i státní správa tak měli pouze týden na to, aby se v nové právní úpravě zorientovali. „Tím se mnoho cizinců náhle ocitlo v nelegálním postavení,“ dodává Hradečná.

Zajímavým příkladem je také Francie. Tam byla po nástupu pravicové vlády v čele s prezidentem Nicolasem Sarkozym zavedena takzvaná „chosen migration“, která podle antropologa Sebastiena Chauvina z Amsterdamské univerzity upřednostňovala „ekonomicky žádoucí“ migranty. Zatímco občané nových členských států získali lehčí přístup k 150 druhům zaměstnaneckých postů všech úrovní, migranti ze třetích zemí mohli žádat pouze o 30 druhů vysoce kvalifikovaných povolání. To vedlo podle Chauvina k tomu, že povolání, pro která není potřeba kvalifikace, byla rezervována především pro občany z nových členských států EU, což zapříčinilo velké demonstrace imigrantů zejména ze severní Afriky, kteří kvůli tomuto zákonu přišli o zaměstnání a tím se dostali do neregulérního postavení.    

Jak uvedla na zmíněné konferenci Lilana Keithová z nevládní organizace PICUM zabývající se lidskými právy neregulérních migrantů, regularizace přináší i další výhody. Migranti a jejich rodiny díky nim budou mít zajištěna lidská práva a spravedlivé pracovní podmínky a stát na druhé straně získá přehled nad skutečnou situací.

Ve světě běžné

Přestože je regularizace v České republice prakticky neznámým pojmem, ve světě už je v různých formách používána více než třicet let. Podle Hradečné jde o „běžný prostředek migračního managementu ve všech vyspělých státech Evropy vyjma České republiky“. V Evropě žijí podle odhadů až 4 miliony neregistrovaných migrantů.

Podle Dušana Drbohlava však není situace tak jednoduchá. Například i ve Spojených státech, které jsou podle něj v migrační politice nejdále, může docházet často k paradoxním situacím. „Ve Spojených státech jsou politici, kteří na tribuně horlivě volají proti neoprávněně působícím migrantům a doma mají v kuchyni tři Filipínky, které navíc velmi mizerně platí,“ říká a uvádí i další příklad. „Když dozrávají ve Spojených státech jahody a pomeranče, má to za následek záměrné částečné oslabení hraniční kontroly.“

REKLAMA

REKLAMA