Společné vzdělávání na českých školách nebude katastrofa, nesmí ale dojít peníze

Od září mají být základní školy otevřené dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Pomoci to má různým skupinám znevýhodněných žáků. Změna nemusí být radikální, protože řada takových dětí se už na základkách vzdělává. Školy by spíše měly získat prostředky, které pro práci s nimi potřebují. Jenže finanční a personální zajištění reformy budí pochybnosti.
Společné vzdělávání
zdroj: Shutterstock; autor: rkl_foto

Od září má český školský systém vstoupit do nové éry společného (nebo také „inkluzivního“) vzdělávání všech skupin žáků na úrovni všech základní škol.

Mělo by tak být méně časté, že žáci s různými druhy znevýhodnění budou posíláni do praktických a speciálních škol, kde se učí podle odlišných vzdělávacích programů.

Přečtete si také ROZHOVOR s Bobem Kartousem: „Desetiprocentní zvýšení platů kvalitní učitele nepřiláká“.

Namísto toho novela školského zákona schválená loni na jaře garantuje dětem nárok na podpůrná opatření, která jim mají pomoci se vzděláváním na klasických základkách.

Za takovou podporu lze považovat třeba přítomnost asistenta nebo speciálního pedagoga, poskytnutí speciálních výukových pomůcek, úpravu vyučovacích hodin nebo způsobu hodnocení žáka a také cílenou komunikaci s jednotlivými rodinami.

Do běžných škol by díky tomu měl být začleněn větší počet žáků ze sociálně slabých rodin, cizinců, dětí s lehkým mentálním postižením, zdravotně a smyslově postižených nebo dlouhodobě nemocných žáků, ale také mimořádně nadaných dětí.

„Zařazení žáka do vzdělávání je velmi důležitým krokem, který může ovlivnit nejen pohodu žáka a spokojenost s tím, kam byl zařazen,“ vysvětluje náměstkyně sekce pro pedagogicko-psychologické poradenství, prevenci a institucionální výchovu Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV) Jana Zapletalová.

„Může mít také výrazný vliv na jeho následné uplatnění na trhu práce,“ dodává.

Pokud se totiž například děti vzdělávají v méně podnětném prostředí a jsou na ně kladeny zbytečně nízké nároky, v dalším životě se pak setkávají s problémy.

Otevřete se

České školy se přitom dlouhodobě vyznačují spíš neochotou a neschopností na individuální potřeby jednotlivých dětí reagovat, říká Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (ÚVRV).

„Obecně platí, že se děti přizpůsobují škole, nikoli škola dětem,“ konstatuje.

S tím podle ní souvisí snaha děti rozdělovat do programů s různou náročností – na jedné straně do praktických základních škol a na druhé do víceletých gymnázií – i stav, kdy se od sebe školy čím dál tím víc odlišují složením žáků i vzdělávacími prostředky.

Na to doplácejí děti z rodin, které jim nejsou schopné zajistit kvalitní vzdělávání tím, že jim vyberou dobrou školu a zajistí, aby do ní byly přijaty. Týkat se to může například rodin ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí.

Ve svých letošních doporučeních pro Českou republiku na tento problém poukazuje také Evropská komise, která se k němu vrací opakovaně. Podtrhuje přitom zejména problematiku romských dětí.

Sociálně slabí nejsou jen Romové

Odhadem 40 % romských dětí se v Česku podle údajů Komise vzdělává v segregovaných školách. Počet Romů, kteří jsou umisťováni do praktických škol s nižšími nároky na výuku, je ve srovnání se zbytkem populace šestinásobný.

„Dosud v Česku fungoval systém poradenství, který vedl především rodiče z romské komunity k tomu, aby umisťovali děti do praktických nebo speciálních škol. Poradenská zařízení je totiž přesvědčovala, že dětem tam bude lépe, protože ‚budou mezi svými‘,“ vysvětluje v aktuálním rozhovoru Bohumil Kartous z nevládní organizace EDUin, která se zaměřuje na otázky vzdělávání.

Na problém se zařazením znevýhodněných dětí upozorňuje Komise Česko opakovaně.

Romské děti ve školách podle odborníků čelí předsudkům a některé z nich mohou mít problémy s porozuměním vyučovacímu jazyku nebo s vyjadřováním.

„Potýkají se třeba s vadami řeči, protože z domova jsou naučené mluvit jazykem, který není ani romštinou, ani češtinou. Jednou z forem podpůrných opatření pak pro ně mohou být logopedická cvičení,“ uvádí příklad Zapletalová z NÚV.

V řadě aspektů se ale jejich problémy neliší od potíží, se kterými se setkávají neromské děti ze sociálně slabého prostředí.

„Pokud dítě pochází ze sociálně vyloučené lokality a nemá ve své rodině z různých důvodů dostatečnou podporu při vzdělávání, je to velký handicap, který není vázán na příslušnost k určitému etniku. Obtíže při osvojování učiva dětí romských i neromských jsou v zásadě shodné,“ říká místopředsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Lenka Felcmanová.

Hysterická debata

V souvislosti s přechodem na inkluzivní vzdělávání se ovšem nejčastěji skloňují obavy spojené se vzděláváním dětí s lehkým mentálním postižením nebo jinou kognitivní poruchou. Do značné míry za nimi stojí kampaň deníku Blesk, který o tématu pravidelně píše a před společným vzděláváním varuje.

Podle odborníků se ale nedá očekávat, že by základní školy najednou musely začlenit všechny děti s kognitivními poruchami.

„Tato skupina žáků je velmi pestrá – od těch, kdo jsou na hranici postižení a jejich zařazení do běžné školy je náročné, ale možné, po ty, jejichž lehké mentální postižení je kombinováno s nějakým dalším handicapem. Takové dítě může mít například postižený zrak nebo tělesné postižení a vzdělávání v základní škole pak může být skutečně ztíženo,“ vysvětluje Jana Zapletalová.

„Inkluzivní novela“ počítá s tím, že by v klasických školách mohly vznikat speciální třídy a k sociální integraci s ostatními spolužáky by mohly znevýhodněným dětem sloužit jen některé vyučovací hodiny.

Možnosti pro vzdělávání těchto žáků v Česku podle Zapletalové každopádně jsou.

„Je potřeba pokračovat ve vzdělávání pedagogických pracovníků a vysvětlovat jim přínosy celého nového systému,“ říká.

Vše záleží na penězích

Podstatou myšlenky je totiž snaha, aby měly školy zajištěny prostředky a lepší podmínky pro vzdělávání dětí se speciálními potřebami, které už mnohdy v klasických základkách jsou – nebo by měly být.

Běžné základní školy mají povinnost přijímat všechny děti – tedy i děti se speciálními vzdělávacími potřebami – ze své spádové oblasti už od roku 2004. Problémem doposud bylo, že peníze pro školy na zajištění jejich podpory nebyly samozřejmostí,“ uvádí Lenka Felcmanová.

Školy zatím dostávaly příplatek pouze na děti se zdravotním postižením, ale jeho výše často nestačila k pokrytí skutečných nákladů na podpůrná opatření. Na zajištění podpory pro děti se sociálním znevýhodněním v minulosti školy žádné prostředky navíc nedostávaly.

Jenže právě na nedostatku peněz by se mohla snaha o změnu ve školách zaseknout.

„Aby byly české základní školy schopny svoji práci odpovídajícím způsobem zkvalitnit, potřebují masívní finanční a zejména metodickou podporu, která vyžaduje velké investice a dobrou organizaci,“ zdůrazňuje Straková z ÚVRV.

Zatím ovšem není zcela jasné, jak budou školy finance na podpůrná opatření získávat. Podle předsedy Asociace pedagogů základního školství Jaroslava Štercla to může být jedním z důvodů proč se někteří učitelé staví k očekávané změně negativně.

Změna nemusí být dramatická, neměla by ale ztratit dech po roce nebo dvou.

„U mnohých je to způsobeno právě obavami o dostatečné podložení celé akce finančními prostředky. Nerad bych byl špatný věštec, ale už jsme si zvykli, jak to u nás s financováním školství chodí,“ řekl redakci.

Důležité prý je, aby se peníze podařilo zajistit na roky dopředu. „Nesmí dojít k tomu, že by se v září něco začalo a v dalším školním roce se zjistilo, že se nedostává financí a školy se s tím budou muset nějak poprat vlastními silami,“ varuje.

Vedle finančního zajištění podle něj bude nutné celou změnu podložit také personálně. Zatímco ve speciálních školách totiž léta působí lidé zvyklí se znevýhodněnými dětmi pracovat, učitelé v klasických základkách na to připraveni nejsou.

„Základní škola je jiná instituce, která vzdělává podle jiného školního vzdělávacího programu jiné počty a skupiny dětí. Nedovedu si představit, že bych u nás na škole začal kolegyně a kolegy, kteří nemají potřebné zkušenosti, tlačit k tomu, aby najednou začali pracovat jinak,“ zdůrazňuje Štercl, který je sám speciálním pedagogem.

V této situaci prý nepomohou narychlo absolvované kurzy. Školy budou spíše potřebovat celkově silnější zázemí, včetně posílené spolupráce s pedagogicko-psychologickými poradnami.

Podle Štercla se ani nedá spoléhat na to, že díky přechodu některých dětí z praktických škol na klasické se uvolní kapacita speciálních pedagogů. Na základkách prý totiž budou potřeba spíše asistenti a tyto méně placené pozice nebudou dosavadní učitelé příliš ochotni obsadit.

Navíc se přesně neví, kolik dětí vlastně školu změní.

Dvouletý přechod

Vývoj nakonec nemusí být tak dramatický, jak by se dalo podle vzrušené debaty o inkluzi očekávat. „Dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je v Česku přibližně 98 000. Přitom asi 70 000 z nich se vzdělává v běžných školách. Už dnes tyto žáky na základních školách máme,“ připomíná Zapletalová.

Na začátku příštího školního roku navíc stejně řada dětí ještě nebude mít nové posudky z poradenských center, o které musí rodiče požádat, pokud budou chtít dítě se speciálními potřebami začlenit do běžné školy. Tito žáci tak budou dál vzděláváni podle původních principů a norem.

Změna tedy bude podle odborníků probíhat spíše postupně. I proto novela školského zákona stanoví dvouleté přechodné období, během kterého by mělo být jasné, jestli české školství vstup do nové éry zvládlo.

Adéla Denková

REKLAMA
REKLAMA