Migrace do EU – historický přehled

Migrační krize se v uplynulém roce stala hlavním tématem politických debat a veřejnost, politici i média jí věnují značnou pozornost. Podívejme se, jaká byla historie migrace do EU a jak na ni reagovaly unijní instituce.

uprchlíci
zdroj: Shutterstock.com; autor: Istvan Csak

Historický přehled původně vyšel na webových stránkách Zastoupení Evropské komise v ČR.

Organizace spojených národů udává, že počet mezinárodních migrantů na celém světě dosahuje 214 milionů, z nich je přibližně 19 milionů uprchlíků a 39 milionů vnitřně vysídlených osob. Ozbrojené konflikty a politická nestabilita v bezprostřední blízkosti hranic EU mají na svědomí, že se v okolí Evropy nachází největší počet uprchlíků od konce druhé světové války. OSN odhaduje, že se jedná přibližně o 25 milionů osob.

V prvních devíti měsících roku 2015 vstoupilo na území členských států EU více než 700 tisíc migrantů. Podle informací FRONTEXu nejčastěji překračovali hranici EU na řeckých ostrovech (více než 280 tisíc).

Migrační krize se tak logicky stala hlavním tématem politických debat a veřejnost, politici i média jí věnují značnou pozornost. Evropská komise se snaží prosazovat opatření, která by pomohla nárůst počtu migrantů zvládnout. Migrace do Evropy však není novým jevem. Členské státy EU, zejména ty nejvíce dotčené, a Evropská komise v této oblasti již předložili a podnikli celou řadu kroků.

MIGRAČNÍ POLITIKA EU PO ROCE 2000

V roce 2001, kdy měla EU 15 členských států, požádalo o azyl v EU více jak 424 tisíc migrantů, mj. v důsledku bojů v Kosovu. Ač se postupně počet žádostí snižoval a v roce 2006 jich bylo 197 tisíc, EU se tomuto problému aktivně věnovala. Její pozornost se soustředila jak do oblasti legální, tak nelegální migrace, problematiky azylu či ochrany schengenské hranice.

V roce 1999 vstoupila v platnost Amsterdamská smlouva, která přenesla záležitosti azylu a migrace do kompetence Evropské unie (do tzv. prvního pilíře), a začal vznikat Společný evropský azylový systém.

V roce 2001 byl zřízen IT systém Eurodac pro porovnávání otisků prstů žadatelů o azyl. Ten měl pomoct v uplatňování tzv. Dublinské úmluvy z roku 1997, kteráurčovala stát odpovědný za posouzení žádosti o azyl podané v jednom z členských států EU. V roce 2003 byla tato úmluva přepracována pomocí Dublinu II. Kromě určení státu odpovědného za vyřízení žádosti o azyl nastavuje Dublin II i zásady, aby nedocházelo k tomu, že se žadatel o azyl účastní azylového řízení ve více státech nebo naopak k tomu, že se žádný stát nehodlá jeho žádostí zaobírat.

Evropská komise se zároveň soustředila na vedení dialogů se třetími zeměmi. V roce 2005 představila tzv. regionální programy ochrany se záměrem posílit ochranné kapacity dotčených regionů a lépe chránit tam žijící uprchlíky, a předejít tak jejich dalšímu přesunu.

Jako jeden z nástrojů pro boj s nelegální migrací začal v roce 1999 fungovat EUROPOL. V roce 2001 vstoupila v platnost směrnice o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí. Rok poté začala platit směrnice, která definuje napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu na území EU. Na jejím základě měly členské státy uvést v platnost účinnější restriktivní opatření, která by odradila případné pachatele.

V roce 2004 byli na základě nařízení Rady do třetích zemí vyslání styční důstojníci pro přistěhovalectví. Jejich úkolem je prostřednictvím spolupráce s domácími úřady pomáhat předcházet nedovolené migraci a navracení ilegálních přistěhovalců do zemí původu. Zároveň bylo vydáno rozhodnutí o zřízení informační sítě ICONet pro výměnu informací o nelegální migraci mezi členskými státy. Pro lepší řízení ochrany a spolupráce na vnější schengenské hranici byla v roce 2004 zřízena Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie FRONTEX. Od té doby koordinoval FRONTEX několi desítek pohraničních a pobřežních operací, např. Poseidon, Minerva či Triton ve Středomoří.

Ani integrace nezůstala mimo debatu o migraci. V roce 2005 vznikla společná agenda pro integraci, v rámci níž státy, regiony i města EU sdílejí zkušenosti a doporučení s integračními programy.


MIGRACE PO ROCE 2006

Od roku 2006 můžeme ve státech EU pozorovat stabilní nárůst žádostí o azyl. V reakci na to a v souladu s rozvojem Společného evropského azylového systému byl pro období 2007 až 2013 spuštěn Evropskou komisí rámcový program Solidarita a řízení migračních toků. V jeho rámci byl zřízen Fond pro vnější hranice, z něhož členské státy obdržely finanční podporu ve výši 1820 milionů eur na zajištění kvalitní ochrany vnější hranice a účinné řízení přeshraničních toků osob a jejich kontroly. Zároveň bylo mezi pravomoci FRONTEXu nově zařazeno i řízení mechanismu pro vytvoření pohraničních jednotek rychlé reakce (Rapid Border Interventions Team, tzv. RABIT). O jejich nasazení mohou agenturu požádat členské státy v případě mimořádné situace na jejich hranicích, například v případě zvýšeného přísunu nelegálních migrantů. K prvnímu nasazení tak došlo např. v roce 2010 na řecko – turecké hranici.

S nelegální migrací však EU chtěla bojovat i postihem těch, kteří nelegálně imigranty zaměstnávají. Evropská komise proto v roce 2007 předložila směrnici o sankcích pro zaměstnavatele. Otevřením legálních řízených cest pro vstup do EU za účelem zaměstnání byla zavedena tzv. Blue Card (2009) či jednotné povolení k pobytu pro určité kategorie, jako jsou např. výzkumní pracovníci.

V roce 2008 začala platit směrnice o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. S navracením nelegálních přistěhovalců však nastává zpravidla problém při jednání s jejich zeměmi původu.

Arabské revoluční jaro 2011 zvedlo vlnu přistěhovalců pocházejících ze zemí jižního Středomoří, kteří protiprávně vstupovali na území EU přes italské a maltské pobřeží. EU v reakci na tuto situaci přijala nouzová opatření. Tyto události však odhalily limity možností EU v otázkách migrace a potřebu větší solidarity mezi členskými státy v této oblasti. Břímě ochrany vnějších hranic i azylová politika EU totiž velkou měrou leží na bedrech těch zemích, které se nacházejí na geografické hranici EU.

Vzhledem k významnému nárůstu migračních toků byl pro období 2014-2020 zřízen nový fond pro azyl, migraci a integraci. V jeho rámci by mělo být členským státům přerozděleno přes tři miliardy eur určených například na řízení návratové politiky. V roce 2011 byla posílena pozice agentury FRONTEX a od stejného roku funguje další evropská agentura Evropský podpůrný azylový úřad (EASO).

V roce 2013 byl zpřísněn dublinský systém pomocí nařízení Evropské komise známého jako Dublin III a byla přijata nová strategie pro boj s pašeráky.   

Během roku 2014 výrazně stoupl počet žádostí o azyl a také počet nelegálních překročení hranic, otázce se proto pravidelně na svých zasedáních věnovali ministři vnitra zemí EU. Po nástupu do funkce v roce 2014 pověřil nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker komisaře odpovědného za problematiku migrace, aby ve spolupráci s prvním místopředsedou Timmermansem vypracoval návrh nové politiky v oblasti migrace.


MIGRAČNÍ
A UPRCHLICKÁ KRIZE 2015

Již na jaře roku 2015 silný nárůst migračních toků a tragédie ve Středomoří upřeli pozornost veřejnosti i evropských lídrů k nutnosti rázně řešit aktuální situaci. Na základě návrhu Komise se proto členské státy v dubnu zavázaly přijmout rychlá opatření k záchraně životů a ke zvýšení aktivity EU v oblasti migrace, např. ztrojnásobením rozpočtu pro námořní operaci Triton. Několik dnů poté bylo přijato i usnesení Evropského parlamentu. V květnu 2015 pak předložila Komise evropský program pro migraci (Agenda pro migraci) a první balíček prováděcích pravidel, který mimo jiné obsahoval návrhy týkající se relokace a přesídlení, zřízení tzv. ohniskových přístupů (hotspotů) a také akční plán EU proti převaděčům migrantů.

V létě pokračovaly intenzivní diskuse mezi členskými zeměmi EU nad navrženými opatřeními a současně proudil směrem k EU bezprecedentní počet migrantů a uprchlíků. Hraniční členské státy tak byly vystaveny mimořádné situaci a apelovaly na solidaritu ostatních zemí a institucí EU. Byl spuštěn mechanismus krizové pomoci, materiální i finanční, např. pro Itálii, Maďarsko, Řecko a později i Slovinsko a další.

V září pak Komise předložila další komplexní balíček prováděcích pravidel, který mj. obsahoval návrh mimořádně relokovat 120 tisíc lidí, kteří jednoznačně potřebují mezinárodní ochranu, z nejvíce zasažených zemí (Řecko, Itálie a Maďarsko) do ostatních členských zemí EU. K dalším návrhům patří Společný evropský seznam bezpečných zemí původu, akční plán pro efektivní návratovou politiku, Svěřenecký fond pro Afriku a také revize dublinského nařízení vnášející více rovnováhy pro sdílení břemene mezi členskými státy ve vyřizování žádostí o azyl.

Na konci listopadu se EU dohodla na užší spolupráci při hledání řešení migrační krize s africkými zeměmi a Tureckema v prosinci Komise přijala návrhy důležitých opatření ke správě vnějších hranic EU a k ochraně schengenského prostoru. Mezi hlavní body patří např. návrh na vytvoření evropské pohraniční a pobřežní stráže.

REKLAMA
REKLAMA