Jak by měla vypadat nová architektura azylové a migrační politiky EU?

Úkolem států EU v dalším roce bude nalézt shodu na reformě dosavadní migrační a azylové politiky a dát vzniknout systému, který bude spravedlivý a především udržitelný, píší ve svém briefing paperu Zora Hesová a Tomáš Jungwirth z Asociace pro mezinárodní otázky. Jak by měl tento systém vypadat? AMO čeká i na vaše odpovědi a vyhlašuje soutěž o nejlepší policy papery.
uprchlíci na člunu
zdroj: Shutterstock.com; autor: Malcolm Chapman

Následující text vychází z briefing paperu AMO „Uprchlická krize v roce 2015 a evropská odpověď“, jehož plnou verzi naleznete pod tímto odkazem.

V roce 2015 Evropská migrační politika v podobě, v jaké byla do roku 2013 vyjednávána v rámci tzv. Common European Asylum System (CEAS), selhala: Stávající systém se ukázal jako nevyvážený a uvalující neúměrné náklady na několik hraničních zemí. Alternativy vyvíjeny nebyly. Harmonizace řízení a podmínek azylu nebyla před nástupem krize dokončena. Azylový systém řady hraničních zemí pod tlakem čísel přicházejících zkolaboval: dlouhodobě v Řecku, poté v Maďarsku. Větší koordinované kroky s cílem omezení migrace byly učiněny jednotlivými zeměmi nebo skupinami států (Německem a Nizozemím za asistence Komise, respektive Rakouskem a balkánskými zeměmi).

Evropská solidarita zkolabovala skoro stejně spektakulárně, jako se otevřely jihoevropské hranice.

Ovšem zavření balkánské cesty a počáteční vyjednávání s Tureckem jsou pouze prvními dílčími kroky k navrácení určitého předkrizového normálu a k omezení příchodů do Evropy. Systematicky se tímto neřeší ani zdroje migrace (počet a situace uprchlíků na hranicích Evropy), ani jejich právo na podání žádosti o azyl ve státě, který ji efektivním způsobem zpracuje, ani jejich eventuální přijetí v evropských zemích.

Dočasné řešení naopak posiluje logiku externalizace řešení migrační krize: přesouvá břemeno opět na hraniční státy (Řecko, Bulharsko, Itálie) a na třetí státy (Turecko). Logika externalizace také vede k vytváření hromadných uprchlických táborů na evropských hranicích a ve třetích zemích. Ty se mohou výhledově stát i určitou výmluvou pro státy neochotné aktivně nabízet právní ochranu lidem v nouzi a zároveň epicentrem dlouhodobých civilizačních problému, způsobených generacemi uprchlíků, které vyrůstají bez školní výchovy, kvalifikace, státní příslušnosti atd.

Otázky zajišťování práva na ochranu a integrace azylantů jsou do velké míry závislé na mechanismech evropské solidarity, která v roce 2015 zkolabovala skoro stejně spektakulárně, jako se otevřely jihoevropské hranice. Evropská komise publikuje návrhy, které neztrácejí ze zřetele ani právní závazky EU, ani širší migrační souvislosti, ale je v EU politicky izolována. Evropské státy se rozcházejí v interpretaci důvodů krize (zda byla způsobena objektivními příčinami či rozhodnutím jednotlivých politiků), v přístupu k řešení uprchlické krize (proaktivní, či pouze bezpečnostní) a v ochotě spolupodílet se na společných postupech (finančně a/nebo skrze přijímání žadatelů).

Ještě složitější otázkou je dlouhodobý a systematický přístup k řešení zdrojů a dopadů migrace: jak snižováním migračního tlaku skrze aktivní přesidlování ze třetích zemí a otevřenější migrační politiku, tak prostřednictvím investování politických a finančních prostředků s cílem zajištění lepších azylových a integračních podmínek ve třetích zemích.

Úkolem států EU v dalším roce tak bude nalézt shodu na reformě dosavadní migrační a azylové politiky a dát vzniknout systému, který bude spravedlivý a především udržitelný.

Jak by měla nová architektura azylové a migrační politiky EU vypadat? AMO společně s Institutem aktivního občanství za podpory pražské kanceláře Heinrich-Böll-Stiftung vyhlašují soutěž o nejlepší nápady ztvárněné do podoby policy paperů.

Veškeré podmínky naleznete na stránkách AMO pod tímto odkazem.

Další zdroje

REKLAMA
REKLAMA